Financial Times: Masová migrace do Evropy se nedá zastavit

Populační tlaky v Africe a na Blízkém východě povedou k imigraci i v dlouhé budoucnosti. Evropané v 18. a 19. století osídlovali svět a nyní svět osídluje Evropu, konstatuje Gideon Rachman v článku pro britský deník Financial Times.

Za rozruchem kolem dopadu více než milionu uprchlíků, kteří v roce 2015 přijeli do Německa, stojí velké demografické změny. Současná migrační krize je živena válkami na Blízkém východě. Ve hře jsou ale i další síly, které povedou k tomu, že imigrace do Evropy zůstane znepokojivým jevem i dlouho po ukončení války v Sýrii.

Evropa je bohatý a stárnoucí kontinent, jehož obyvatelstvo početně stagnuje. V protikladu k tomu jsou společnosti v Africe, na Blízkém východě a v jižní Asii, které jsou mladší a chudší a jejichž počet obyvatel se rychle zvyšuje.

V době vrcholu imperiální éry v roce 1900 evropské země představovaly kolem 25 procent světové populace. Nynějších zhruba 500 milionů obyvatel Evropské unie tvoří jen kolem sedmi procent světové populace. Oproti tomu například v Africe žije nyní více než miliarda lidí a podle OSN tam bude v roce 2050 téměř 2,5 miliardy obyvatel.

Populace Egypta se od roku 1975 zdvojnásobila a v zemi dnes žije přes 80 milionů lidí. Obyvatel v Nigérii bylo v roce 1960 na 50 milionů, nyní jich je více než 180 milionů a do roku 2050 zde má žít více než 400 milionů lidí.

Migrace Afričanů, Arabů a Asiatů do Evropy představuje obrat v historickém trendu. Za koloniální éry Evropa provozovala jakýsi demografický imperialismus, kdy bílí Evropané migrovali do všech koutů světa. Domorodé obyvatelstvo v Severní Americe a Australasii bylo podmaněno a často zabíjeno. A celé kontinenty se změnily na odnože Evropy. Evropské země také zavedly po celém světě kolonie a osídlily je svými imigranty. Současně byly přitom miliony lidí z Afriky donuceny k migraci do Nového světa (Ameriky) jako otroci.

Když Evropané osídlovali svět, často to dělali tak, že nejprve člen rodiny odjel do nové země jako Argentina či Spojené státy a posílal domů zprávy a peníze. Po delší době za ním přijeli ostatní členové rodiny.

Nyní se to děje opačným směrem - ze Sýrie do Německa, z Maroka do Nizozemska, z Pákistánu do Británie. Ovšem dnes se nejedná o dopis zaslaný po dlouhé cestě po moři. V době Facebooku a chytrých telefonů se Evropa zdá blízká, i když je člověk v Karáčí či Lagosu.

Země jako Británie, Francie a Nizozemsko se v uplynulých 40 letech staly mnohem více mnohonárodnostní, mnohorasové. Vládám, které slibují omezit přistěhovalectví, jak je tomu nyní v Británii, je velmi zatěžko tento slib plnit.

Postojem EU je, že zatímco běženci mohou žádat o azyl, nelegální „ekonomičtí migranti“ se musejí vrátit domů. Ovšem tato politika těžko zastaví příliv migrantů, a to z více důvodů:

Zaprvé počet zemí, které jsou postižené válkou či vážnou krizí, se bude asi dále zvyšovat. Například sílí obavy o stabilitu Alžírska.

Zadruhé většina těch, kteří jsou označeni za „ekonomické migranty“, nikdy skutečně neopustí Evropu. V Německu jen kolem 30 procent odmítnutých žadatelů o azyl opouští zemi dobrovolně nebo je deportováno.

Zatřetí, jakmile se někde usadí velká přistěhovalecká obec, právo na „sdružování rodin“ zajistí pokračující proud migrantů. Evropa tak nejspíš zůstane atraktivní a dosažitelná destinace pro chudé a ambiciózní lidi z celého světa.

Možnou reakcí Evropy je připustit, že imigrace ze zbytku světa je nevyhnutelná, a plně ji přijmout. Evropské zadlužené ekonomiky potřebují příliv mladých a novou dynamiku. Kdo bude opravovat jejich staré domy a stavět nové objekty, když ne imigranti?

Je přitom nerealistické tvrdit, že všichni imigranti musejí převzít „evropské hodnoty“. Nedá se to uskutečnit už kvůli tomu, že tyto hodnoty jsou relativně nové. Například feminismus a práva homosexuálů se prosadily až v posledních desetiletích. Mnozí přistěhovalci z Blízkého východu a Afriky ale přicházejí s mnohem konzervativnějšími postoji a jsou zastánci diskriminace žen. A to nezmění několik přednášek občanské nauky.

Evropané jsou zmatení, pokud jde o reakci na tyto nové výzvy. V imperiálním období ospravedlňovali osídlování cizích zemí svým přesvědčením, že přinášejí do zaostalejších částí světa hodnoty civilizace.

Post-imperiální a post-holocaustová Evropa je mnohem rozmanitější, pokud jde o prosazování nadřazenosti své kultury. Svou víru v civilizační hodnoty a Bibli nahradila důrazem na univerzální hodnoty, individuální práva a mezinárodní dohody.

Velkou otázkou zůstává, jak v příštích desetiletích evropská víra v univerzální liberální hodnoty odolá náporu masové migrace. Politiku začíná formovat souboj mezi nativisty a liberály.

Podle Rachmana nativisté z dlouhodobého hlediska prohrají – nikoliv proto, že by jejich požadavky byly nepopulární, ale proto, že je nelze vynutit. Udržet migraci pod přísnou kontrolou mohou snad ostrovní státy v Tichém oceánu, jako je Japonsko nebo Austrálie. Je to ale nemožné v Evropě, která je součástí Eurasie a od Afriky ji dělí jen úzký pruh Středozemního moře, uzavírá autor komentáře.