Lidé sledující Dubčeka patřili do okruhu 29 spolupracovníků kontrarozvědky, jejichž záznamy v registračních protokolech někdo po roce 1989 zfalšoval tak, že se z nich staly pronásledované osoby. Svazky o všech 29 lidech byly zároveň po sametové revoluci skartovány. ÚPN odhalil jejich činnost na základě studia jiných dokumentů tajné policie. Ředitel dokumentace ÚPN Ľubomír Morbacher nevyloučil, že podobných manipulací s registry bylo více, uvedených 29 případů se týká jen XII. správy SNB.
Jak ČT sdělil mluvčí ÚPN Michal Dzurianin, uvedení agenti měli za úkol držet Dubčeka v izolaci, odrazovat ho od toho, aby kritizoval režim a stýkal se s osobami vyloučenými po roce 1968 z komunistické strany, nebo ho odradit od sepsání pamětí. Jeden z nich za něj na úřadech dokonce vyřizoval majetkoprávní záležitosti, aby Dubček vůbec nepřicházel do styku s oficiálními institucemi. Se Státní bezepčností spolupracovala řada lidí, kteří se s Dubčekem setkávali nebo byli dokonce jeho přáteli.
Ze zveřejněných údajů vyplývá, že na něj byl nasazen například sochař Teodor Baník, údajný blízký Dubčekův přítel, nebo bývalý komunistický funkcionář František Barbírek. Mezi dalšími lidmi sledujícími tohoto populárního slovenského politika byl i bývalý velvyslanec Slovenska na Ukrajině a viceprezident Společnosti Alexandra Dubčeka Robert Harenčár nebo Jozef Darmo, ředitel slovenské televize v době Mečiarovy vlády, připomíná bratislavská zpravodajka ČT Olga Baková.
Dubček o pravém poslání těchto lidí podle ÚPN nevěděl, jeho syn ale tvrdí opak. Podle Dzurianina se Dubček obával spíš odposlechů, kontroly pošty nebo přímo příslušníků StB. Ti ho stále sledovali tak, aby o nich věděl, aby ho tak zastrašili a zároveň odváděli pozornost od těchto agentů. Podle některých informací jmenovaní agenti svou spolupráci nepopírají a tvrdí, že naopak záměrně odváděli pozornost StB od Dubčeka.
Dubček byl jako tehdejší první tajemník komunistické strany jednou z vůdčích postav demokratizačního procesu v bývalém Československu, který byl zastaven vpádem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Ze strany byl později vyloučen a za normalizace pracoval jako dělník a technický úředník. Žil v ústraní a pod trvalým dohledem StB. Do vrcholné politiky se vrátil až po listopadu 1989, kdy stanul v čele federálního parlamentu. V roce 1992 zemřel ve věku nedožitých jednasedmdesáti let po autonehodě.
V Česku funkci obdobnou Ústavu paměti národa vykonává Ústav pro studium totalitních režimů. Zřízen byl k 1. srpnu loňského roku.
