Londýn – Psal se 22. listopad 1990, když Margaret Thatcherová naposledy otevřela dveře na Downing Street 10 jako výkonná ruka Británie. Tentýž den po jedenácti letech ve funkci oznámila rezignaci na post ministerské předsedkyně a sídlo britských premiérů opustila o šest dní později.
„Jsme šťastni, že Británii zanecháváme v daleko, daleko lepším stavu, než když jsme přišli,“ uvedla Thatcherová při svém definitivním odchodu a potvrdila tak přesvědčení, že cesta, na níž Spojené království obrátila, byla jediná správná. Osobně však odchod nesla těžko. „Je to jako když vezmete sklo a rozbijete ho, ty kousky pak už nemůžete dát dohromady,“ popsala své pocity hned druhého dne.
Margaret Thatcherová, rozená Margaret Hilda Robertsová, pochází z Grahamu v hrabství Lincolnshire, kde se narodila 13. října 1925. Do života jí nejvíce daly vizionářské názory otce, obchodníka a laického kazatele. S matkou si prý ale už v 15 letech neměla co říci. Kariéra političky byla možná její vysněnou ambicí, přesto ale nejprve vystudovala chemii na Oxfordské univerzitě. Později dokončila také práva a v roce 1959 se stala členkou Dolní sněmovny. Mezitím se ale ještě stačila vdát za obchodníka Denise Thatchera a porodit dvojčata. Premiérského úřadu se ujala v roce 1979.
Politický pád Thatcherové koncem roku 1990 přišel rychle, byť se dal vzhledem ke kumulaci více problémů předvídat.
Zaprvé: Jeden z nejméně oblíbených předsedů vlád v dějinách
Thatcherová proslula svou příkrou hospodářskou politikou razící ostrý pravicový kurz včetně podlomení moci odborů, které do té doby ochromovaly zemi stávkami; její boj proti odborovému korporativismu vyvrcholil 11 měsíců trvající stávkou horníků proti propouštění na severu Anglie. Horníci nakonec kapitulovali, nezaměstnanost ale na počátku 80. let stoupla na tři miliony.
Počátkem 80. let proto patřila mezi nejméně oblíbené předsedy vlády v historii země a po všechna funkční období nepřesahovala její popularita 50 % - s výjimkou britské války o Falklandy, kdy se dostala na 55% podporu. Obecně se však dá říct, že domovská konzervativní strana byla po celou dobu vlády Margaret Thatcherové oblíbenější než její lídr.
Zadruhé: Daň jako poslední kapka
Z dnešního pohledu je přínos Thatcherové pro Británii zřejmý, neboť se poprala jak s vysokou inflací, tak s krachujícím veřejným sektorem odkázaným na vládní finanční injekce. Po nástupu do funkce se vrhla i na privatizaci. Mamutí firmy jako British Petroleum, British Telecom, British Airways a mnohé další poslala do soukromých rukou. Mezi Brity stoupl v té době počet akcionářů ze sedmi na 22 procent.
Jako stoupenkyně nové pravice nejvíce věřila zodpovědnosti každého jednotlivce za sebe sama. „Neexistuje nic takového jako společnost, která se postará, je naší povinností starat se sami o sebe,“ opakovala často neúprosně.
V roce 1989 ale zvedla národ ze židlí zdaněním fyzických osob a demonstrace na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejsilnější protesty probíhaly ve Skotsku, kde byla daň zkušebně zavedena v roce 1988.
Zatřetí: Potíže s Evropou
Thatcherové přitížila i její evropská politika. Přestože těsnou spolupráci mezi evropskými státy považovala za důležitou, varovala před vznikem evropského superstátu. V evropské integraci viděla hrozbu zániku britské národní identity. Negativně se stavěla i k procesu sjednocování Německa. Kvůli svým vyhraněným názorům na Evropskou unii (tehdy EHS) se ale dostávala do konfliktu s vlastní vládou i Konzervativní stranou.
Když 1. listopadu 1990 rezignoval zástupce předsedkyně vlády a její dlouholetý spolupracovník sir Geoffrey Howe, přišla o důležitého spojence. Howe přitom rezignoval právě na protest proti její evropské politice.
Kombinace těchto tří faktorů vedla torye k tomu, že o schopnostech Thatcherové vyhrát blížící se volby začali pochybovat. Mnoho konzervativců se obávalo, že jim měnová politika a daňové škrty včetně daně z hlavy u voličů ublíží. Členové vlády proto Thatcherové ve druhém kole hlasování o vůdcovství Konzervativní strany prorokovali prohru. Premiérka nakonec zvolila dobrovolný odchod, sama však celou situaci považovala za „zradu s úsměvem na tváři svých stranických kolegů“. V čele toryů stála od roku 1975. Británii řídila 11 let.
Konec…?
Po odchodu z Downing Street zůstala Thatcherová ještě dva roky členkou Dolní sněmovny, kterou vyměnila za Sněmovnu lordů v roce 1992, když získala titul baronky. I nadále pak zůstala politicky aktivní, komentovala domácí i zahraniční dění. V roce 1992 například odmítla Maastrichtskou smlouvu. Před osmi lety utrpěla baronka Thatcherová sérii menších mozkových příhod, kvůli kterým se prudce zhoršila její paměť. Veřejnost ji mohla díky televizním kamerám naposledy spatřit letos v červnu, kdy ji do Downing Street pozval na čaj nově zvolený premiér David Cameron.
