Praha - V dějinách lidstva se najde mnoho případů vojenských střetů, jejichž historický význam chápali už současníci. Například definitivní konec Napoleonova impéria byl jasný a neodvratný zároveň s posledními výstřely u Waterloo. Některé neméně důležité bitvy však dokáží docenit až další generace, nezřídka o staletí později. Jedna z nich se odehrála 16. července 1212 na pláních u dnešní andaluské obce Las Navas de Tolosa, kde si své „Waterloo“ prožil muslimský almohádský chalífát.
Bitva, která otevřela dveře ke slávě Španělska
Největší vítězná bitva španělské historie se odehrála v době, kdy na opačném konci Středomoří soupeřila křižácká vojska se Saracény o vliv nad Jeruzalémem a Palestinou. V podobné situaci byli i Španělé, proti rozdrobeným a často znesvářeným křesťanským státečkům stáli mocní Almohádové, kteří kromě jihu Pyrenejského poloostrova ovládali i značnou část severní Afriky.
Jejich chalífát však na začátku 13. století procházel menší dynastickou krizí a slabosti nového vládce al-Nasira, zvaného Miramamolin, se pokusil využít kastilský král Alfonso VIII., který přes mírovou smlouvu začal útočit na almohádovské území. Mírumilovný a trpělivý Miramamolin dlouho váhal, ale nakonec se na podzim roku 1211 vylodil se svými africkými oddíly v Seville a záhy shromáždil více než stotisícovou armádu.
Obraz bitvy od Víctora Morelliho
Španělské křižácké řády a toledský arcibiskup přesvědčili Alfonsa, že nastal ten pravý čas se muslimům postavit v otevřeném boji, zvlášť když Kastilii tváří v tvář almohádovskému nebezpečí podpořila i další křesťanská království Aragon, Navarra, Leon a Portugalsko. S pomocí neváhal ani papež a na výzvu svatého stolce se pod Alfonsovou zástavou shromáždily početné kontingenty dobrodruhů z Francie, Itálie i Německa. Celkem i s pomocí řádových rytířů mohl Alfonso postavit do boje až 70 tisíc vojáků, muslimové však měli takřka dvojnásobnou přesilu.
V obou na svou dobu monumentálních armádách se však brzy začaly objevovat rozbroje. V muslimském vojsku vznikaly třenice mezi „domácími“ Andalusany a africkými Berbery. V Alfonsově armádě zase vytvářeli napětí francouzští rytíři, které více než křesťanské ideály a boj s nepřáteli víry zajímalo drancování a kořist. Ale když v rozporu s jednotným postupem dobyli na muslimech Calatravu, původně patřící jednomu ze španělských řádů, padla kosa na kámen. Alfonso jim zakázal město vyplenit a uražení Francouzi jeho kosmopolitní armádu opustili.
Tapisérie od Vicenta Pascuala
Španěly tato událost nijak fatálně nepoznamenala a 13. července už odhodlaně stáli na pláni Las Navas proti almohádovské armádě. Po třech dnech nečinnosti vyplněných drobnými šarvátkami se křesťanské vojsko konečně odhodlalo k akci, těžce obrnění leónští rytíři však byli muslimy bez problému odraženi. Do protiútoku vyrazila těžká andaluská jízda spolu s lehkými africkými jednotkami. Ty však dokázala zastavit španělská pěchota.
To se záhy ukázalo jako rozhodující moment celé bitvy. Po neúspěšném útoku následovala další roztržka mezi evropskou a africkou částí Miramamolinova vojska. Ta skončila nečekanou masovou dezercí Andalusanů, která měla pro taktické plány muslimů přímo fatální následky. Alfonso dokázal včas nasadit zálohy a navarrští jezdci obchvatem levého křídla prolomili linii Almohádů.
Obraz bitvy od Horacia Verneta
Navarrský král Sancho se muslimskou obranou probil až k Miramamolinově stanu, po zuřivém boji pobil jeho černošskou gardu a stanu se zmocnil. V tom okamžiku bylo prakticky po bitvě, která se po Miramamolinově útěku změnila v masové vraždění. Ztráty na muslimské straně se počítaly na desetitisíce, sám chalífa se do Sevilly zpátky probil s pouhými čtyřmi tisícovkami věrných. Španělé přišli jen asi o dva tisíce mužů.
Bezprostředně po bitvě se křesťané zmocnili vedle obrovské kořisti přímo na válečném poli pouze několika měst a hradů. Navíc za pouhé dva roky zemřel král Alfonso a španělský postup se zastavil úplně. Přesto další desetiletí ukázala, jak obrovský význam měl tento střet pro dějiny pyrenejského poloostrova. Chalífát přišel v bitvě o většinu své aristokracie a brzy se rozpadl na menší celky. Jeho evropskou část postupně dobyla křesťanská království.
Poslední muslimská pevnost Granada padla do rukou sjednoceného španělského vojska v roce 1492. V témže roce vyplul Kryštof Kolumbus objevit „cestu do Indie“ a započala největší etapa španělských dějin, kdy do madridské pokladnice proudily tuny zlata z Nového světa. Zásluhou Alfonsova vítězství na Las Navas de Tolosa v souboji kříže a půlměsíce v západní Evropě definitivně zvítězilo křesťanství a tento stav i po 800 letech trvá. Zatím.