Násilí jako fikce a vedle toho násilí skutečné - první dílo, kterému bylo připisováno, že vyvolává násilné sklony, byla v 18. století Goetheho kniha Utrpení mladého Werthera. Teď vystřídal mrzutého romantika Temný rytíř. „On je jakoby nakloněn na obě strany, není to typicky kladný hrdina, a to na něm lidi fascinuje,“ poznamenal filmový publicista Kamil Fila.
Mají nést zodpovědnost autoři děl?
Pop-kultura byla přitom jako zdroj násilí považována už několikrát - naposledy třeba v roce 2010, kdy sedmnáctiletý Andrew Conley napadl svého bratra - inspirací mu byl krimiseriál Dexter, v němž má stejnojmenný policejní specialista zabíjení lidí jako svůj koníček. „To ale neznamená, že to dílo tu akci samo spouštělo a že by za to autor měl přejímat nějakou kompletní odpovědnost,“ míní mediální odborník Jaroslav Švelch.
Konkrétně byli třeba obviněni členové kapely Judas Priest za to, že jejich hudba donutila k sebevraždě dva chlapce. Soud ale kapelu osvobodil. Pro to, že by násilí v médiích mělo přímý vliv na lidské chování, totiž zatím nikdo neobjevil jasný důkaz.
