Washington - Od Kubánské krize, kdy byla planeta nejblíž jaderné zkáze, uplynulo půlstoletí. Přesně před 50 lety zažil svět bezesporu jeden z nejintenzivnějších pocitů úlevy. Prezident Spojených států John Fitzgerald Kennedy totiž 2. listopadu 1962 oznámil konec kubánské krize, nejhorší mezinárodní krize od konce druhé světové války. Začala o několik týdnů dřív, v říjnu 1962. Nikdy předtím ani potom nestál svět tak blízko jadernému konfliktu. Jak se karibská krize dotkla československé armády?
15. října bylo v Československu poprvé oznámeno, že se na Kubě nacházejí rakety ruského typu. Následovala řada kritických dnů. „Celá situace byla politicky rozhodnutá již v květnu. Na základě toho probíhala v armádě různá opatření. Například vojáci druhého ročníku, kteří končili, nekončili a měli prodloužené mimořádné cvičení. K řadě útvarů, zejména letectva a raketového vojska, se povolávaly doplňky. Armáda byla postupně naplněna, pohraniční divize byly skrytým způsobem doplněny na válečné počty. V rámci operačního řízení zde byly jasné podklady pro to, že něco hrozí. Samozřejmě jsme nebyli informováni do detailů, které se ukázaly později,“ řekl armádní generál Karel Pezl.
Štáb byl zakopán, štábní vozy byly celé v podzemí. „Je třeba si uvědomit, že z hlediska Sovětského svazu to bylo nesmírné strategické riziko, jehož snahou bylo změnit světový poměr sil. Chruščov šel na riziko, poněvadž se domníval, že podmínky jsou příhodné - jaderné zbraně máme oba dva, není tedy důvod jít do defenzivy,“ vypráví Pezl.
Bipolární svět byl na možnost jaderného útoku připraven
Celou dobu byly ozbrojené síly i stát připravovány na možnost jaderného konfliktu. „Bipolární svět byl na tuto možnost připraven, kdyby buď náhodou, nebo selháním vedoucích činitelů jednoho či druhého státu k tomu došlo. Na obou stranách byli jestřábi i holubice. Jen díky tomu, že náhoda přispěla k ozáření mysli obou dvou představitelů, došlo k tomu, že se postupně zabránilo tomu nejhoršímu. Bylo to vítězství zdravému rozumu. Nakonec se ukázalo, že to riziko bylo příliš na krajní hranici únosnosti, že stačilo pohnout prstem, stisknout knoflík a dát pokyn vpřed,“ řekl Pezl.
Měli jsme víc štěstí než rozumu
„Myslím, že jsme měli víc štěstí, než jsme v té době vůbec tušili,“ komentovala Stacey Bredhoffová, kurátorka výstavy o kubánské krizi. Tajné nahrávky prezidenta Kennedyho oživují klíčové okamžiky. Třeba když se dozvěděl, že Sověti rozmístili jaderné zbraně 150 kilometrů od amerických břehů.
Curtis LeMay, velitel amerických vzdušných sil: „Jinými slovy – jste teď v docela špatné situaci.“
Kennedy: „Co jste říkal?“
Curtis LeMay: „Že jste v docela špatné situaci.“
Kennedy: „Vy jste v tom se mnou.“
I po půlstoletí je cítit napětí tehdejších dnů a tlak amerických velitelů, aby Kennedy povolil útok na Kubu.
Curtis LeMay: „Nevidím žádné jiné řešení než přímou vojenskou intervenci, hned teď.“
Kenedy: „Pošlou rakety na města a víte, jak rychle by rostl počet obětí – 80, 100 milionů. To je zničení celé země.“
Nejnebezpečnější šachová partie v dějinách trvala třináct dnů. Situace eskalovala a párkrát se vymkla hlavním aktérům z rukou – když Sověti bez povolení Kremlu sestřelili americké špionážní letadlo, nebo když jiný letoun zabloudil omylem nad Sovětský svaz.
V různých chvílích té krize hrozilo, že se události dostanou mimo kontrolu. Nakonec Sověti ustoupili a jaderné zbraně z Kuby stáhli. Amerika za to slíbila, že na Castrův režim nikdy nezaútočí a potají stáhla i své rakety z Turecka.
Po kubánské krizi zřídily Moskva a Washington přímou telefonní linku pro podobné krize. Tak vážná už nikdy ale nepřišla. Studená válka je už minulostí, jenom málokdo ale při ohlédnutí tvrdí, že svět je bezpečnější místo, než byl před padesáti lety.
„Je třeba si vážit toho, co nám technický svět přináší. Nebezpečí ale nepomíjí nikdy, dokud existuje technický rozvoj a dokud existují i jiné cíle než humanitárního charakteru,“ dodal Pezl.
