Praha - V době vzniku byl igelitový sáček takřka zázračným vynálezem, nyní ale plasty lidem přerůstají přes hlavu. Každou minutou se na světě použije jeden milion igelitových tašek a v Česku se počet vydaných exemplářů počítá na stovky milionů ročně. Ekologové si stěžují, že sáčky a tašky zamořují krajinu a ohrožují život v mořích. Jejich přirozený rozklad přitom trvá až 1000 let. Nebezpečí igelitek si uvědomují v Austrálii, Číně nebo Rwandě, kde už používání šustivých obalů zakázáli. Nejnověji s plánem zavést speciální daň na mikrotenové pytlíky přišla Evropská komise.
Válku mikrotenu chtěla Evropská unie vyhlásit už před dvěma lety. Komisař pro životní prostředí Janez Potočnik hodlal v členských státech zakázat nejen používání plastových sáčků, ale i jednorázových igelitových tašek, které se běžně vydávají v obchodech. Od plánů nakonec ale Komise ustoupila, když si nechala zpracovat studii, podle níž byl celoevropský zákaz právně pochybný. Odporoval prý by jak pravidlům evropského vnitřního trhu, tak mezinárodnímu obchodnímu právu. Odborníci rovněž upozornili, že zákaz plastových tašek by měl dopady i na zaměstnanost v EU. V unii jednorázové tašky vyrábí asi 275 podniků, které zaměstnávají na 17 a půl tisíce lidí.
Bruselští úředníci v Evropě, kde se každoročně spotřebuje až 90 miliard sáčků a průměrný Evropan za stejnou dobu spotřebuje kolem 500 igelitek, rozhodně nejsou první, kteří chtějí „šustivý mor“ potlačit. Na kontinentě je pionýrem ve snahách změnit zvyklosti kupujících francouzská Korsika. Na středomořském ostrově platí zákaz rozdávání igelitových tašek ve velkých obchodech od roku 1999. Stejný pokyn od roku 2011 platí také v Itálii. Tamní obyvatelé do té doby patřili k největším uživatelům igelitek v Evropě, ročně jich použili na 20 miliard kusů, tedy přibližně pětinu celkové evropské spotřeby.
Podobná daň, jakou by nyní na území celé EU ráda zavedla Evropská komise, už funguje v Severním Irsku, Walesu a Irsku, ty zvláštní daně na plasty už uvalily. V posledně jmenované zemi přitom povinnost připlácet na tašky 15 eurocentů snížila jejich používání o 90 procent. Mimo EU už zavedl zákony, které používání igelitových tašek zdaňují, Island, Jihoafrická republika či Tchaj-wan.
K ekologickému trendu se před pár lety přidala také Austrálie. „Máme tu asi čtyři miliardy plastových sáčků, které létají po náměstích, plní skládky odpadu, ohrožují divoce žijící zvířata a válejí se na plážích na důkaz toho, že máme prázdniny,“ vysvětloval v roce 2007 zákaz užívání igelitových sáčků ve velkých obchodech australský ministr životního prostředí Peter Garret. „Měli bychom povzbuzovat lidi, aby se vrátili k nošení plátěných tašek a používali košíky na zeleninu,“ dodal.
Větší nebezpečí než atomová bomba
Že si problém těchto odpadů uvědomují zejména přímořské státy jako Austrálie či Itálie, není náhoda. Nemalá část použitých obalů totiž končí právě v moři. Jen v evropských vodách každý rok skončí asi deset miliard igelitových pytlíků a světový oceán se tak postupně proměňuje v obrovskou plastovou polévku. Igelitové sáčky se spolu s plastovými lahvemi v mořské vodě vlivem ultrafialového záření v řádu let či několika desetiletí rozkládají na mikroskopické fragmenty. Nejsou viditelné, dokud se nenahromadí v tažných sítích, experti upozorňují, že zpátky k lidem se tyto rakovinotvorné látky dostávají na talíři v rybím mase.
Nejvíce těchto látek bylo zjištěno kolem Ameriky a Evropy, ve vodách severního Atlantiku a Severního moře. Stopy plastu ve srovnatelném množství, jako je celosvětový průměr, ovšem objevili vědci na podzim minulého roku také v okolí Antarktidy, v Jižním ledovém oceánu, který byl dosud považován za neznečištěné životní prostředí.
Největší nebezpečí představují plastové obaly pro mořské živočichy. „Vznáší se ve vodě, takže delfínům a želvám připomíná jejich oblíbenou lahůdku – medúzy. Ucpou jim střeva nebo je pomalu otráví,“ píše server EnviWeb.cz. Podle studie Greenpeace tak každoročně zahyne více než milion mořských živočichů. Indický nejvyšší soud plastové sáčky označil za větší hrozbu pro další generace než atomová bomba.
„Holandský biolog Jan van Franeker zkoumal obsahy žaludků uhynulých buřňáků ledních z osmi zemí kolem Severního moře. V 95 % z nich našel zbytky igelitu, a to až o hmotnosti 20 gramů, což při přepočtu na lidský žaludek odpovídá dvěma kilogramům. V žaludku jednoho mrtvého plejtváka obrovského bylo objeveno 800 kilogramů igelitu.“
Zdroj: Enviweb
Světová hrozba plastových obalů je zřejmě tak vážná, že se proti nim zvedá hlas i v oblastech známých spíše minimálním ohledem na životní prostředí. Čínu ekologické důvody a snaha omezit spotřebu surovin přinutily v červnu 2008 zpoplatnit distribuci igelitových tašek a zakázat jak výrobu, tak distribuci ultratenkých igelitek. Ještě před platností zákona, při jehož porušení hrozí kromě pokuty i zabavení zboží, ukončil provoz největší čínský výrobce igelitových tašek. Číňané jich denně použijí tři miliardy.
Především v rozvojových zemích odhozené tašky a sáčky za monzunových dešťů ucpávají kanály a stoky, což způsobuje katastrofální záplavy. Podle tamních úřadů použitý igelit tímto způsobem přispěl k masivním záplavám v Bangladéši v roce 1998. O čtyři roky později zde proto byly tašky z plastu zakázány a za jejich používání hrozí pokuta v přepočtu asi 250 korun. V indickém státě Himáčalpradéš dokonce prodejcům igelitek hrozí vězení.
Poletující sáčky, které se lepily na stromy, keře, domy i zvířata a údajně poškozovaly pověst celé země, se nelíbily ani Jihoafričanům. Ministrovi životního prostředí JAR Vallimu Moosovi se tudíž v roce 2006 podařilo na sáčky uvalit speciální daň. Po bok ostatních afrických států bojujících proti odpadům se zařadila Keňa, která používání pytlíků zapověděla. „Pomohlo to, protože si předtím plasty zcela zaneřádili savanu,“ poznamenal pro MF Dnes ekonom Miroslav Zámečník. Rwanda díky dlouholetému zákazu sáčků získala pověst jedné z nejčistších zemí kontinentu, v Ugandě zase namísto igelitek úřady propagují tradiční obal - banánové listy.
Příběh pytlíku: od igelitu k mikrotenu
Historie plastových obalů sahá do 30. let 20. století. V té době v britském Norwitchi pánové Reginald Gibson a Eric Fawcett prováděli experimeny se zahříváním plynů při extrémních teplotách a tlacích a výsledkem jejich pokusů byl polyethylen. Bílou, tuhou usazeninu si pak v roce 1936 firma ICI patentovala pod obchodním názvem Polythene.
Název „igelit“ je spjat s německým koncernem chemických podniků IG Farben. Ten zahájil rozsáhlou výrobu měkčeného PVC v roce 1935. „První dvě písmena samozřejmě obsahují zkratku firmy a druhá část slova je inspirována už dříve zavedenými plasty, jako byl galalit nebo bakelit,“ píše v článku časopisu Vesmír Miroslav Raab. Během druhé světové války se však koncern výrazně zdiskreditoval svým zapojením do holocaustu. Od roku 1941 firma dodávala do nacistických koncentračních táborů smrtící plyn Cyklon B. Označení igelit se proto v Německu přestalo po válce používat.
Na balení potravin se igelitové sáčky poprvé začaly užívat v 50. letech ve Velké Británii, kde vznikaly první supermarkety. Od 60. let se do obchodů rozšířily plastové tašky. Dnes se zákazníci běžně setkávají se dvěma druhy plastových sáčků – buďto se jedná o tzv. nízkohustotní polyethylen (LDPE, dodnes se této sloučenině říká „igelit“), nebo tenčí, ale zároveň pevnější a šustivější vysokohustotní polyethylen (HDPE neboli „mikroten“).
