Karáčí/Praha – O Balúčistán, historickou oblast spojující Pákistán s Indickým oceánem, se až do poloviny března kromě odborníků a nadšených cestovatelů zajímal málokdo. Třináctého března o sobě dvě pětadvacetileté Češky daly vědět naposled, když přejížděly iránsko-pákistánskou hranici. Od té doby nejsou o Antonii Chrástecké a Haně Humpálové žádné zprávy. Cestu, kudy se chtěly dostat do Indie, přitom už před nimi absolvovaly tisíce Čechů. Co Čechy láká na cestě nebezpečným údolím zapadlého Balúčistánu? Reportéři ČT se zeptali některých z nich. Přiznávají, že kdysi rajský Balúčistán se proměnil, cesta do Indie po souši je přesto i nadále lákavá…
Reportéři ČT: Co Čechy přitahuje na „prokletém“ Balúčistánu?
Osobní zkušenosti s dalekým pásem nehostinných údolí jižního Pákistánu má například montér Jan Herman. Je pravděpodobně posledním Čechem, který před unesenými Češkami oblastí cestoval na konci minulého roku. Putování po turisticky méně obvyklých krajinách je jeho vášní a neváhá do něho investovat nemalé prostředky – i díky tomu, že zatím nemá rodinné závazky. „Abych si mohl dovolit lítat po světě nebo cestovat třeba do Asie, do Pákistánu jsme jeli tři měsíce v kuse, tak člověk si to musí někde nadělat, takže je to vykoupené třeba půlroční prací od rána do večera, něco za něco,“ přiznává Honza.
Místní lidé, alespoň ve většině, na něho působili přátelsky. „Byl jsem překvapenej, že byli docela vstřícný. Samozřejmě je tam hrstka radikálů, kteří dělají nesmysly a různé útoky, ale většinou ti obyčejní lidi jsou velice vstřícní a velice ochotní,“ dodává. Během svého putování přitom sám zažil demonstraci v Multanu během vyhrocených protestů proti americkému filmu, který podle muslimů znevažoval proroka Mohameda. „Byla to hrstka čtyřiceti radikálů, kteří tam pálili vlajky a upalovali nějaké figuríny, ale jinak se to vůbec nedotklo běžného koloritu. Lidi prostě šli normálně do práce a vůbec se o to nezajímali,“ zmiňuje Honza.
Před davem demonstrantů mu spolu s jeho kamarádem dokonce nabídl úkryt místní člověk. „Dav procházel takovou úzkou uličkou, kde jsme zrovna byli, a aby se nám něco nestalo, tak nás jeden prodavač koberců schoval k sobě do krámku. Dav prošel během pár minut a zase nás osvobodil,“ dodává Honza.
S obyvateli Balúčistánu tak má spíše pozitivní zkušenosti. Sám ale přiznává, že cestování v čistě pánské sestavě se v mnohém liší. „Zrovna v tom Balúčistánu vzhledem k tomu, že tam nejezdí moc turistů, tak dvě ženský prostě jsou na ráně. Rozhodně by měly mít někoho s sebou, protože i když na to přijde, tak tam mužský doprovod nemusí nic znamenat, ale nepřitahuje to tolik pozornosti.“
„Zase nechci, aby to vypadalo, že Pákistán je extra bezpečnej, to určitě není, tam hrozí mnoho útoků. Třeba v takový Kvétě, tak každých čtrnáct dní probíhá nějakej bombovej útok, ale není to mířeno proti turistům. Většinou Sunité útočí na Šíity, je to sektářský násilí, jo, … a to samý je i v Karáčí, ale přímý ohrožení, že by tam každýho turistu chtěli podříznout, to prostě není.“
Další z oslovených, pedagožka Iva Brezinová, absolvovala se svou kamarádkou před 20 lety velmi podobnou cestu jako v současnosti dosud nezvěstné Antonie a Hanka. Jejich trasa směřovala taktéž z Íránu do Indie. "Já jsem po skončení školy jela do Turecka na dovolenou s kamarádkou a v Turecku se nám tak líbilo, že jsme tam zůstaly pracovat. A Turci hodně jezdili do Indie obchodně a jezdili po zemi, takže jsme dostaly ten nápad, že pojedeme po zemi do Indie z Turecka, že už je to vlastně z Turecka kousek. A to jsme potom zrealizovaly," vzpomíná Brezinová.
Během cesty se pravděpodobně prvním Češkám v dané oblasti nic nestalo. Trasa podle Ivy proběhla bezproblémově - možná i tím, že při přípravě nic nepodcenily. „Na tureckých hranicích jsme se zahalily do černého oblečení a svlékly jsme to až na pákistánské hranici,“ přiznává po letech.
Iva Brezinová, pedagožka:
„Ten největší rozdíl oproti cestě letadlem je postupné přecházení kultur a množství nesmírně zajímavých lidí, které po cestě člověk potká. Nás i v té dívčí dvojici zvali k sobě domů a předháněli se, kdo nás pohostí… Ale ty holky, byly připravené na cestu mnohem víc,než jsem kdy byla já. Byly seznámeny s poměry, měly na sobě šátky…“
Pro novináře Ivana Brezinu je objevování cizích zemí nejen soukromým koníčkem. Díky své reportérské práci a článkům pro cestovatelské magazíny se dostal i do nehostinných údolí Balúčistánu. Dle svých slov se vždy setkal s prvotřídním přístupem ochranných složek. Přiznává, že standardem při přejezdech turistických autobusů je ozbrojený doprovod. „Na té cestě je několik check-pointů, kde autobus zastaví a všichni cestující se musí zapsat do policejních knih. Kdyby se ztratili, aby se vědělo, kdy tam jeli a kdo tam byl,“ vysvětluje Brezina.
Ozbrojený příslušník však doprovázel i unesené dívky. Podle Breziny je jejich osud vzhledem k bezpečnostním opatřením překvapivý. „Pákistánci tento doprovod standardně nabízejí. My jsme ho někdy měli, ale teď na poslední cestě jsme ho odmítli. Nicméně nebylo nám to nic platné, protože na prvním check-pointu nás vytáhli z autobusu a dál si nás podávali jako horký brambor - s několika samopalníky v autě, aby se nám nic nestalo,“ dodává Brezina.
Ivan Brezina, novinář a cestovatel:
„Cesta je určitě dneska o něco nebezpečnější, než bývala. Ale to nebezpečí není pořád tak velké, abych lidem říkal: nejezděte tam. To riziko, že bude někdo unesen, je statisticky 1:100 000. Běžná rizika, které prožíváme v dnešním životě, jsou mnohem nebezpečnější a vůbec si to neuvědomujeme – třeba obyčejná jízda autem.“
Andor Šándor, bezpečnostní analytik:
„Balúčistán a speciálně oblast kolem Kvéty je to nejhorší území, kde je silná bašta pákistánského Talibánu. Takže říkat: tudy cestujme vesele, je nezodpovědná bagatelizace a lidé by měli být velmi opatrní. Já chápu, že je Balúčistán je krásná část země, ale mojí filosofií je, že nebezpečí se nemá chodit vstříc, pokud to není nezbytně nutné.“
GALERIE
videogallery_000222056