Washington – Před třemi lety začal kontroverzní internetový server Wikileaks ve spolupráci se světovými médii zveřejňovat utajované dokumenty a záznamy z prostředí americké armády a diplomacie. Zakladatel serveru a ústřední postava celého „skandálu“ Julian Assange při startu sliboval, že změní fungování světové politiky. O tom, zda se mu tento cíl podařilo splnit, se dodnes vedou vášnivé debaty.
Tajné depeše na scéně
První materiál z dílny Wikileaks ukázal na problémy americké armády. Desítky tisíc vojenských dokumentů o válkách v Afghánistánu a Iráku přinesly svědectví o odvrácené tváři těchto konfliktů. Většinou se jednalo o utajovaná hlášení polních velitelů o civilních obětech či nehodách při chybné střelbě. Video z roku 2007 pak například zachycovalo, jak američtí vojáci z vrtulníku omylem střílejí na civilní vozidlo, ve kterém zabili 11 lidí včetně reportérů agentury Reuters.
Mnohem výraznější zemětřesení v diplomatickém světě ovšem server způsobil, když začal publikovat více než čtvrt milionu tajných depeší, které si americký diplomatický sbor v posledních deseti letech vyměňoval s washingtonskou centrálou.
Největší pozornost přitáhl nelichotivý pohled amerických diplomatů na některé světové státníky. Vladimira Putina kabelogramy popisovaly jako alfasamce, jeho tehdejšího prezidenta Dmitrije Medveděva zase jako pomalého a mdlého politika. Prezident Nicolas Sarkozy je prý císař, který je nahý, Angela Merkelová si zase vysloužila přezdívku teflonová kancléřka. Diplomati v Londýně zase konstatovali, že britský princ Charles není tak respektovaný jako jeho matka královna Alžběta II.
Skandál jako relativní veličina
Obsah zveřejněných informací ale žádné zásadní novinky nepřinesl a vývoj světové politiky nijak nezvrátil. Bylo z nich například zřejmé americké znepokojení Íránem, situací na Blízkém východě, v Pákistánu, na Korejském poloostrově a v dalších „horkých“ oblastech. „Je pravdou, že WikiLeaks nepřežily Assangeovy naděje o tom, že její odhalení pozmění rovnováhu globální moci. Je docela možné, že tato komunikační kometa už vyhořela,“ přiznává dnes Charlie Becketová, autorka knihy o fenoménu WikiLeaks (WikiLeaks: News in the Networked Era).
Vzájemné kontakty mezi Spojenými státy a nejbližšími spojenci tyto depeše nabourat nedokázaly. Británie a Německo i přes svou kritiku zveřejnění dokumentů prohlásily, že na vztahy s USA to vliv mít nebude, z Ruska, které jeden z dokumentů označil za „fakticky mafiánský stát“, neoficiálně zaznělo, že Rusko pociťuje „lítost“, ale „nedělá z toho tragédii“.
Někteří velvyslanci sice byli v rozpacích a řada diplomatů musela být vyměněna, americká diplomacie ale ze skandálu v podstatě vyvázla bez šrámů. „Jistě, odhalila se určitá míra pokrytectví, ovšem karikatura zuřivého a zbraně tasícího ministerstva zahraničí, které ovládá CIA, se zcela nepotvrdila,“ napsal John Kampfner, někdejší šéfredaktor časopisu Index of Censorship, zabývající se svobodou slova.
Část světové veřejnosti je přesto přesvědčena, že zpřístupnění bedlivě utajovaných informací komukoliv na internetu svůj přínos mělo. Podle redaktorů deníku Guardian Davida Leigha a Luka Hardinga, kteří se podíleli na zveřejnění depeší, úniky znamenaly „konec staromódního tajnůstkářství ve stylu studené války“. Další zastánci serveru ohlašovali „překreslení mapy svobody informací“. „Ať ho máte rádi, nebo ne, má moc rozhodnout o tom, co by mělo a nemělo být tajemstvím,“ napsal pár měsíců po propuknutí Cablegate na adresu zakladatele Wikileaks Juliana Assange americký magazín TIME.
Katalyzátor arabského jara
Za těmito poněkud abstraktními vizemi se navíc podle velkého množství lidí skrývají konkrétníí výsledky. Serveru WikiLeaks bývá připisováno, že přispěl k politickým změnám od egyptské revoluce až po mocenské přetlačování o suroviny v Arktickém oceánu. Nezisková organizace Amnesty International ve své výroční zprávě o dodržování lidských práv v květnu 2011 označila Wikileaks za „katalyzátor“ tzv. arabského jara, konkrétně povstání v Tunisku, jež svrhlo prezidenta Ben Aliho.
Vlivná skupina tuniských blogerů Nawaat na podzim roku 2010 vytvořila stránku s názvem Tunileaks, kde se dalo číst ve zprávách týkajících se jejich režimu. Depeše potvrdily, že USA pokládají Ben Aliho za zkorumpovaného a brutálního tyrana. „Lidé, kteří žili pod represivními režimy v Tunisku či Jemenu, věděli, že jsou jejich vlády násilnické a zkorumpované, ovšem přečíst si o detailech a vidět rozsah americké podpory těchto diktátorů pomohlo zapálit bouři nevole,“ tvrdí Amy Goodman z Guardianu. Zveřejněné depeše podle dalších odborníků také odstartovaly reakci v Libyi či Sýrii.
S vizí, že Wikileaks svou činností přispívá ke zvýšení transparentnosti ve světě, navrhl norský poslanec Snorre Valen provozovatele serveru na Nobelovu cenu za mír pro rok 2011. "Čínský disident Liou Siao-po dostal loni Nobelovu cenu za svůj boj za lidská práva, demokracii a svobodu projevu v Číně. Obdobně WikiLeaks přispěl k prosazování těchto hodnot v celém světě a zaměřil se mimo jiné proti korupci, válečným zločinům a mučení,“ vysvětlil politik.
Zakladatel serveru Julian Assange (42), vystudovaný matematik a fyzik, se dříve živil jako programátor a počítačový konzultant. Wikileaks vidí svého tvůrce jako prostředek informační války proti stávajícímu počínání vlád a neokorporativistickému chování, proti kterému má smysl bojovat.
Nyní se ovšem Assange skrývá na ekvádorské ambasádě v Londýně. Snaží se tak vyhnout verdiktu britského soudu, který loni rozhodl o jeho vydání do Švédska kvůli údajnému znásilnění. Assange podezření označil za politicky motivované s cílem zdiskreditovat server WikiLeaks. Tvrdí, že by mu ve Švédsku hrozilo vydání do USA. I podle dalších lidí tato obvinění představují vykonstruovaný proces, za nímž stojí politické síly, které chtějí Assange zneškodnit.
O rok později – tentokrát s podporou stovky tisíc podpisů - byl na Nobelovu cenu nominován pětadvacetiletý vojín Bradley Manning, který serveru citlivé informace předal. Podle jednoho z iniciátorů petice, amerického protiválečného aktivisty a novináře Normana Solomona, Manning svými odhaleními přispěl ke zkrácení války v Iráku. „Díky Bradleymu Manningovi se Američané a další lidé po celém světě dozvěděli, co jejich vlády skutečně dělají. Ta odhalení způsobila politikům v mnoha zemích potíže, protože oni nejraději jednají v zákulisí,“ napsal Solomon v deníku USA Today.
Vypuštěný džin z láhve
Bradley Manning se během letošního soudu k předání materiálů serveru přiznal: „Věřím, že pokud by měla veřejnost přístup k informacím, mohlo by to vyvolat vnitrostátní debatu o roli armády a naší zahraniční politiky obecně,“ prohlásil během slyšení. Za špionáž a krádež tajných dokumentů mu přesto vojenský soud vyměřil 35 let vězení.
V tom vidí někdejší šéfredaktor časopisu Index of Censorship John Kampfner největší přínos celé kauzy - otevřela lidem oči. „Naše očekávání vůči informacím se navždy změnila. Bez ohledu na to, jak moc se vlády snaží, nemohou už džina dostat zpět do láhve. Politika je už zbavená mýtů,“ dodal bojovník za svobodu slova.
Jeho tvrzení o vypuštěném džinovi naposledy potvrdil případ dalšího amerického počítačového analytika, Edwarda Snowdena. Bývalý spolupracovník amerických tajných služeb předal v polovině roku médiím informace o americkém tajném programu na sledování internetové a mobilní komunikace ve světě. Předmětem tohoto špehování ze strany velkých soukromých telekomunikačních a internetových společností pro americké bezpečnostní úřady, byli nejen obyčejní lidé, ale diplomati zastupující americké spojence. Před úřady Američan utekl do Moskvy, kde dostal počátkem srpna roční azyl.
Poslední výraznější vzrušení server Wikileaks vyvolal, když od loňského února publikoval na pět milionů e-mailů organizace Strategic Forecasting (Stratfor). Ta se sama označuje za vydavatele strategických a bezpečnostních analýz, pro které získává informace zpravodajskými prostředky. Znalci bezpečnostního prostředí ji však často popisují spíš jako stínovou CIA.
