Londýn – Úmluvu proti mučení po třiceti letech nedodržuje řada států. V mnoha zemích dokonce trýznění vzkvétá, varuje mezinárodní organizace Amnesty International (AI). Proto spustila novou kampaň Stop Torture (Zastavte mučení). AI zdůraznila, že se její boj zaměří hlavně na pětici zemí, v nichž je mučení zvlášť rozšířené. Jedná se o Mexiko, Filipíny, Maroko, Nigérii a Uzbekistán. O Česku se v nové globální zprávě nehovoří.
Mučení se ve světě daří, varuje Amnesty International
Mučení je podle AI celosvětově stále větší problém. Organizace obviňuje vlády světa z nedodržování závazku skoncovat s trýzněním. „Vlády na celém světě mají vůči mučení dvojaký postoj. Na jedné straně ho zakazují zákonem, ale v praxi ho usnadňují,“ uvedl generální tajemník AI Salil Shetty. „Týrání nejenže existuje a daří se mu. V mnoha částech světa dokonce vzkvétá. Protože další vlády se snaží mučení ospravedlňovat ve jménu národní bezpečnosti. Trvalý pokrok, jehož bylo v této oblasti v uplynulých 30 letech dosaženo, je tak narušován,“ konstatoval Shetty.
Úmluvu proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání přijalo Valné shromáždění OSN 10. prosince 1984. Od té doby ji ratifikovalo 155 států, z nichž 142 Amnesty International sleduje. Dodnes je podle ní v nejméně 79 zemích mučení stále problémem.
- Úmluva hovoří o mučení i nelidském zacházení. Mučení lze podle Balcara definovat zjednodušeně jako „způsob získávání informací, který přes fyzickou či psychickou bolest vede k nějakým trvalým následkům“.
V některých státech je mučení běžné a systematické. V jiných zemích AI zaznamenala jen izolované a výjimečné případy. Dalších 40 zemí se k úmluvě proti mučení nepřipojilo, ačkoli i na ně se vztahuje celosvětový zákaz mučení. „Jeden ze států, kde se mučí nejvíc, je Uzbekistán, který do země vůbec nevpouští výzkumníky. V tuto chvíli tak nejsme schopni ty nekřiklavější případy ani popsat, jelikož se tam ani třeba nedostaneme,“ konstatoval Balcar z AI.
Martin Balcar, vedoucí kampaní Amnesty International ČR:
„Zhruba polovina lidí na světě se bojí toho, že by mohla být mučena, pokud bude zadržena. Osmdesát procent lidí z výzkumu si přeje, aby mučení nebylo možné. Ale třetina lidí by byla ochotna připustit mučení jako jednu z forem zjišťování informací v případě, že by to bylo nutné. Takže nám tu dochází k paradoxu – svět je proti mučení, ale požaduje ho. A to je pro nás naprosto nepřijatelné.“
Balcar z AI: V nedemokratických zemích se mučí víc (zdroj: ČT24)
Mezinárodní organizace provedla průzkum mezi 21 tisíci lidmi z 21 zemí všech kontinentů. Strach z mučení prý existuje v každé ze zkoumaných zemí a 44 procent dotázaných uvedlo, že by se obávalo mučení, pokud by se dostalo ve své zemi do vězení. Dvaaosmdesát procent respondentů se vyslovilo pro přísné zákony na ochranu proti mučení. Více než třetina lidí (36 procent) přitom uvedla, že mučení může být ospravedlnitelné, pokud to slouží k ochraně obyvatelstva. Výsledky globálního průzkumu označila ředitelka agentury GlobeScan Caroline Holmeová za „velmi znepokojující“.
Salil Shetty, generální tajemník AI:
„Před 30 lety Amnesty vedla kampaň za celosvětové závazky k boji proti mučení, což vyústilo v Úmluvu proti mučení OSN. Od té doby bylo dosaženo velkého pokroku, ale je skličující, že dnes stále potřebujeme celosvětovou kampaň usilující o to, aby tyto sliby byly plněny.“
Země, které berou závazky vyplývající z úmluvy proti mučení vážně, podle AI provedly příslušná opatření, jako jsou přijímání zákonů potírajících týrání, zpřístupňování věznic nezávislým pozorovatelům a nahrávání výslechů vězňů na video. Organizace vlády vyzvala k přijímání dalších opatření na předcházení a trestání mučení. Jde například o provádění lékařských prohlídek, nezávislé vyšetřování obvinění z trýznění, trestání viníků a odškodňování obětí.
5 zemí, kde je podle AI mučení běžné:
• Mexická vláda tvrdí, že mučení je tu výjimečné, ale ve skutečnosti je tu zneužívání ze strany policie a bezpečnostních složek široce rozšířené a zůstává nepotrestáno. Miriam López Vargas, 31letá matka čtyř dětí, byla unesena ze svého rodného města Ensenada dvěma vojáky v civilu a odvezena do kasáren. Tam byla držena týden, třikrát znásilněna, dušena a mučena elektrickým proudem. Chtěli ji tak přinutit k přiznání, že se podílela na drogových trestných činech. Od této doby už uplynuly tři roky, nikdo ale za tento případ mučení nebyl dohnán před spravedlnost.
• Spravedlnosti se nedočká ani většina těch, kteří mučení přežijí na Filipínách. Nedávno vytanulo na povrch tajné zadržování lidí policejními úředníky „pro zábavu“. Tito policisté údajně točili „kolem mučení“, aby rozhodli, jak budou zadržené týrat. Mediální skandál kolem tohoto případu vedl k vnitřnímu vyšetřování a někteří důstojníci byli propuštěni, ale AI volá po důkladném a nestranném vyšetřování, které povede k soudnímu stíhání zúčastněných důstojníků. Většina mučení policisty totiž v zemi zůstává neodhalena a ti, kdo přežili, dál v tichosti trpí.
• V Maroku a Západní Sahaře také úřady zřídkakdy prošetřují případy mučení. Španělské orgány vydaly Aliho Aarrasse do Maroka i přes obavy, že by mohl být mučen. Vládními úředníky byl vyzvednut a odvezen do tajného zadržovacího centra, kde byl podle svých slov mučen elektrickým proudem do varlat, bit přes chodidla a pověšen za zápěstí na dlouhé hodiny. Vypověděl také, že ho policisté donutili k přiznání o podpoře teroristické skupiny. Ali Aarrass byl pak odsouzen na 12 let. Jeho obvinění z mučení, kterému byl podle svých slov vystaven, nikdy nebylo vyšetřeno.
• V Nigérii používá policejní a vojenský personál mučení jako rutinní záležitost. Když byl Mojžíš Akatugba zatčen, bylo mu 16 let. Byl údajně bit a střelen do ruky. Podle svých slov byl pak dopraven na policii, kde byl hodiny pověšen za nohy. Mučením byl donucen k podpisu doznání, že byl zapojen do loupeže. Jeho tvrzení, že přiznání podepsal jen díky mučení, nikdy nebylo zkoumáno. V listopadu 2013 byl po osmi letech čekání na verdikt odsouzen k trestu smrti.
• V Uzbekistánu je mučení všudypřítomné a jen málo viníků je postaveno před soud. Země je pro pozorovatele Amnesty International zcela uzavřena. Dilorom Abdukadirová strávila pět let v exilu poté, co bezpečnostní síly zahájily střelbu do účastníků protestu, kde byla i Abdukadirová. Po návratu do vlasti byla zadržena, nesměla vidět svou rodinu a byla obviněna z pokusu svrhnout vládu. Během procesu vypadala velmi vyhuble a měla na tvářích modřiny. Její rodina je přesvědčena, že byla mučena.