Byt Jolany Blau na Manhattanu je plný gobelínů a obrazů. S manželem prodávala vzácné koberce prezidentům do Bílého domu, ale také Stevenu Spielbergovi, Dustinu Hoffmannovi nebo Calvinu Kleinovi. Její cesta za americkým snem nebyla jednoduchá. Za války prošla dvěma koncentračními tábory, zažila divoký život s partyzány a posléze i komunistickou perzekuci, před kterou za oceán utekla.
Naž se Jolana Blau usadila v bytě na Manhattanu, který díky nespočtu obrazů a hlavně gobelínů připomíná spíš muzeum umění, musela urazit nelehkou cestu. Její příběh se začal psát za války v roce 1942, když se jako čtyřletá slovenská Židovka ocitla s maminkou a babičkou v pracovním táboře Nováky.
„Já jsem tam byla nejmladší, měla jsem čtyři roky. Babička se o mě starala a maminka tam pracovala, byla vedoucí kloboučnického oddělení. Moje maminka byla dobrá ve všem, ona mohla péct, dělala koberce, klobouky, uměla všechno,“ vzpomíná Jolana Blau.
Díky Slovenskému národnímu povstání se po dvou letech na krátko dostala Jolana s maminkou a babičkou na svobodu. Společně s partyzány se skrývaly v lesích a jeskyních, občas přespaly u sedláků.
Jolanu s maminkou nakonec Němci chytili a odvezli do Terezína, kde přežily do konce války. Babička, které už bylo přes šedesát let, se jim právě v této době někde ztratila. „V květnu jsme byli osvobození Rusy a začaly přijíždět vagony z Auschwitzu. Já jsem se šla dívat ven. Byl to hrozný pohled, těla těch lidí buď mrtvých, nebo napůl mrtvých začala vypadávat z vlaku. Máma to viděla a vzala mě zpátky, ale já na to nikdy nezapomenu, to bylo strašné,“ popisuje pamětnice.
Velká část rodiny se z koncentračních táborů nevrátila
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Před očima má dodnes ještě jednu situaci z dětství. Když se s maminkou po několika dnech cesty vracely z Terezína zpátky domů do Bánovců na Slovensko. Už ani nedoufaly, že mohla babička přežít. „Šly jsme s tím vozem s krávami a koňmi, z jedné vesnice do druhé. Nikdy nezapomenu, jak jsme v dálce viděly malinkou osobu, která šla proti nám. Babička nám chodila každý den naproti a čekala, až nás uvidí, a konečně nás viděla. To bylo velké shledání,“ vzpomíná Jolana Blau.
Celý rok tehdy společně čekaly, jestli se z koncentračních táborů nevrátí ještě někdo další. „Nikdo z mé rodiny už zpátky nepřišel. Umřelo tam řekla bych kolem dvou set příbuzných. Moje babička měla pět bratrů a ti byli ženatí, jejich rodiny. Maminka se po roce rozhodla, že odjedeme do Prahy,“ říká pamětnice.
Idyla v Praze netrvala dlouho
V Praze začal pro Jolanu nový život. Vystudovala obchodní akademii a našla si místo v bance. Vdala se a narodila se jí dcera. Manželství sice nevydrželo, Jolana si ale užívala života naplno. „Chodila jsem každou sobotu tancovat do Lucerna baru a na plesy. Měla jsem flirt s Matuškou, s Jirkou Šlitrem. Přátelila jsem se Josefem Bekem, ten za mnou chodil do banky, a Arnoštem Lustigem. Ten byl ženatý a měl dvě děti, ale byl vždycky velký sukničkář,“ vzpomíná Jolana Blau.
Idyla ale netrvala dlouho. S rokem 1968 nastal další zvrat. Babička a krátce po ní i maminka zemřely. Společně už přitom měly zažádáno o výjezd do zahraničí. Když přišla dva týdny po maminčině smrti okupace vojsky Varšavské smlouvy, třicetiletá Jolana se rozhodla, že se přes oceán vydá s pětiletou dcerou Simonou sama. „Volal mi ve čtyři ráno kamarád, Rusové jsou tady. Šla jsem Letnou a najednou vidím tanky a říkám si, musím odsud odjet. Moje dcera musí mít lepší život než já,“ vzpomíná obchodnice s uměním.
Pracovat na Wall Street, proč ne?
Díky kontaktům, které získala při práci v bance v Praze, se dostala přes Vídeň až do Spojených států. A úspěšná byla i tam. Sehnat si v novém světě práci pro ni bylo otázkou pár týdnů. „Říkám si, možná že bych měla zkusit pracovat znovu v bance, a oni oukej. Pracovala jsem na Wall Street. Dělala jsem zahraniční privátní účty. Spousta lidí nevěděla, kde je Evropa, Lichtenštejnsko, vždycky se ptali mě,“ říká Jolana Blau.
V Americe se znovu setkala se známým z Prahy, v té době už ženatým Vojtěchem Blau, který vlastnil galerii na Madison Avenue. Obchod s uměním tehdy v sedmdesátých letech ovládali Peršané. Vojtěch Blau se ale trefoval do vkusu Američanů s evropskými kořeny. I on přežil holocaust, za komunistického režimu byl vězněný a pracoval v dole v Jáchymově. Jolaně nakonec neodolal.
U Blauových nakupovali politici i celebrity
Kdo v osmdesátých letech v New Yorku něco znamenal, nakupoval umění u manželů Blauových. „Manžel začal hodně prosperovat, což by se v Praze nestalo. Stal se velmi známým, každý o nás věděl. Přišel jako nikdo, neuměl anglicky, neměl peníze. Teď máme obchod na 5. Avenue. Prodáváme do Bílého domu, Spielbergovi, Hoffmannovi, Faye Dunaway nebo Calvinu Kleinovi,“ říká Jolana Blau.
Gobelín a obraz si koupil i Andy Warhol a za to namaloval obraz druhé dcery Andrey i manžela. „Manžel si pak šel pro svůj portrét do studia. Andy tam nebyl a obraz byl hotový, ale ještě nebyl podepsaný. Manžel řekl asistentovi, že to nevadí, že si ho hned vezme, a až se Andy zase u nás staví, tak že ho podepíše. Jenže Warhol pak musel do nemocnice a tam zemřel, takže ten obraz není podepsaný. Ale to nevadí, každý stejně vidí, že je to Warhol, a my ho nikdy neprodáme,“ říká Jolana Blau.
Jolana strávila s Vojtěchem osmadvacet let. Obchodní galerii převzala dcera, ty nejhezčí gobelíny ale zůstaly v bytě na Manhattanu.
Jolana Blau si dobře uvědomuje, že mnohokrát chybělo jen málo a nebyla by tu. Zažila skoro všechno, co ve dvacátém století zažít mohla. Dva koncentrační tábory, divoký život mezi partyzány, komunistickou perzekuci i útěk za oceán, kde mohla prožít americký sen. A jako viceprezidentka nadace, která podporuje hudbu a umění mezi Spojenými státy a Evropou, ho žije dodnes.
