Jan Svoboda měl celkem obyčejný život, ze všeho špatného se snažil na radu maminky vzít to dobré. Řízením osudu byl ale svědkem událostí, ze kterých mrazí, ale i u těch, které jsou tragikomické. Zajišťoval ozvučení soudu s K. H. Frankem, viděl nelidské zacházení s obyčejnými Němci po válce a vzpomínky na vojnu připomínají historky z Černých baronů.
Zažil události „osmičkových“ roků. Některé vzpomínky na obyčejný život Jana Svobody jsou neobyčejné
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
Jan Svoboda se narodil v Nechanicích, kde tatínek pracoval jako účetní v továrně na limonády. V roce 1938 ho ale kvůli rostoucí nezaměstnanosti propustili a rodina se musela odstěhovat do Prahy. V Praze zažil Jan Svoboda jako třináctiletý okupaci. „Dívali jsme se na ty Němce, jak přijíždí v těch dlouhých pláštích na motorkách. Měli před sebou samopal a štangli salámu. Tenkrát už byl v Německu hlad, tak oni si v Praze koupili ty salámy,“ vybavuje si pohled na přijíždějící vojáky Jan Svoboda.
K začátku války se pojí i smutnější vzpomínka spojená s novými německými pořádky. „Chodil se mnou do třídy kamarád Pavel Eben, pan učitel za ním jednou přišel, že ho nesmí tatínek posílat do školy, chodil asi ještě týden, pak odešli do transportu a už se nevrátil,“ vzpomíná.
Ve škole na Smíchově zažil bombardování i heydrichiádu. „Mě na té průmyslovce učil jeden profesor, inženýr chemie, který byl současně kazatelem v kostele. Asi čtrnáct dnů nechodil do školy, vyslýchali ho, ale pak ho pustili,“ říká Jan Svoboda.
GALERIE
Fotky z rodinného alba Jana Svobody
K Pražskému povstání se Jan Svoboda staví rezervovaně. Patří k té části lidí, kteří jsou toho názoru, že bylo zbytečné, protože Němci by na konci války Prahu opustili sami. „Němci měli kulometné hnízdo, kde jsou Kavčí hory, postavili tam děla a ostřelovali Prahu. Byla taková výzva, aby šli dobrovolníci odnášet zraněné. Šel jsem s kamarádem, kamaráda zasáhla do hlavy střepina, byl na místě mrtvý,“ vzpomíná Jan Svoboda.
Ruští vojáci postříleli Němky
Ani konec války neznamenal konec mnohdy otřesných zážitků. V ulicích operovali revoluční gardy, ruští vojáci a lidé vyháněli nepřátele, Němce. V Praze podle Jana Svobody zůstala ale velká část Rakušanů a žen a dětí. Nacisté byli dávno pryč. „Viděl jsem asi tři, čtyři Němky, takové vyschlé starší a tři tak dvanáctiletá děvčata. Všem namalovali vápnem hákový kříž a museli nosit dlažební kostky. Jedna žena upadla, člen revoluční gardy ji polil kýblem vody, aby ji vzkřísil. Najednou přijelo vojenské auto s ruskými vojáky, ti se zastavili a viděli Němce. Jeden na ně mávl, aby šli a zahnali je za plot a za chvíli jsme slyšeli ta-ta-ta. Oni je postříleli a ti gardisti zůstali koukat, protože přišli o pracovní sílu,“ popisuje pamětník.
Podal si ruku s katem
Těsně po válce nastoupil do práce do firmy na Smíchově, která zajišťovala zvukové přenosy a ozvučení akcí. Zajišťoval například projev generála Svobody ale i soud s K. H. Frankem. „Já jsem proti tomu Frankovi tam stál na podiu, viděl jsem, jak ho soudili, ale i když jsem měl přístup všude, tak na popravu jsem nešel. Mluvil jsem ale s katem a on se mě ptal, jestli mi nevadí, že jsem podal ruku katovi. Povídal mi pak, jak se taková poprava dělá, že on v těch rukavičkách mu narovná tu hlavu a trhne vazem a že padá už mrtvý,“ vzpomíná Jan Svoboda.
Dva roky pak pracoval na letišti v Letňanech jako civilní zaměstnanec. Dělal kontroly letecké radiotechniky. A právě v Letňanech se i jeho dotkla komunistická perzekuce. Nezúčastnil se totiž protestní stávky v únoru 1948. „Já jsem si říkal, půjdu tam, oni si budou myslet, že provokuju, že jsem přišel pozdě, tak jsem zůstal v kanceláři. Pak se dělaly čistky a oni že jsem nebyl na stávce a že musím být výstražný příklad pro ostatní, tak mi dali výpověď,“ říká Jan Svoboda.
Vojna za trest nebyla tak hrozná
Příliš mu to nevadilo, šel na vojnu. A jako vojín se dostal zpět na svoje místo v Letňanech. Nepobyl tam ale dlouho a musel narukovat do Popradu, kde se nedaleko stavělo letiště Mokraď. Byl tam stejně jako ostatní vlastně z trestu, ale nestěžoval si. A z vojny si vzpomíná na celou řadu historek, které jsou jako vystřižené z Černých baronů. „Byl tam nějaký staršina Ján Tomšík, ten mi říká – Sloboda, co budeme robit? Půjdeme na hriby a kdyby něco, tak jsme šli kupovat rámy na Stálina – a šli jsme do hor na houby,“ popisuje jednu z historek Jan Svoboda.
Na vojně se i oženil a s manželkou se na konci padesátých let přestěhovali do Brna. Podnik Tesla tam totiž nabízel zaměstnancům byty. Začátek invaze v roce 1968 prožil na Slovensku, kam se od dob vojny pravidelně vracel. „Cestou autem zpátky do Brna jsme nic neviděli. Až druhý den jsme šli do práce a tady byli Rusové, tak jsme se dívali, jak tu jezdí. Ono se to tak nějak dalo čekat. Já jsem nikdy nevěřil v komunismus s lidskou tváří. Četl jsem knížky od lidí, kteří v Sovětském svazu byli a psali, jak to tam doopravdy vypadá,“ říká pamětník.
V Brně žije dvaadevadesátiletý senior dodnes. Stále má zájem o elektrotechniku a nevyhýbá se moderním technologiím. Mobilní telefon a počítač jsou pro něj samozřejmostí a jeho koníčkem je focení.
6 minut
Paměťová stopa: Svědek událostí
