Byl skautem, sokolem, fotografem, hrál na saxofon a také v tišnovském amatérském divadle. Měl zkrátka všechny předpoklady nebýt dobrým komunistou. Břetislav Loubal se po druhé světové válce stal členem odbojové skupiny Jan. Těsně před maturitou ho zatkli a nakonec jako nezletilého odsoudili na rok vězení. Dva členy skupiny popravili.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Válka skončila a tehdy čtrnáctiletý Břetislav Loubal začal pozorovat společenské změny směřující k další diktatuře. „Bylo po válce a komunisti začali obsazovat všechno. V té době se to začínalo dělit. Byli lidi, kteří komunisty vzývali, a byli lidi, kteří komunisty nenáviděli. A národ byl na dvě půlky,“ popisuje dnes 87letý muž náladu ve společnosti po válce.
Břetislav Loubal si zamiloval letadla a všechno, co k nim patřilo. A právě v aeroklubu, kde v té době nebyli žádní komunisté, vznikla odbojová skupina JAN. Jméno mělo odkazovat k ministru zahraničí Janu Masarykovi, který po komunistickém převratu za nevyjasněných okolností zemřel. Dost možná násilnou smrtí.
Za nešťastný výstřel dva studenty popravili
„Ze začátku jsme likvidovali plakáty ve prospěch komunistů a pak jsme také tiskli letáky svoje, které jsme rozhazovali v noci po městě a všude v okolí. Už jsme byli ozbrojení. Já měl sto sedmdesát pětku pistoli,“ vzpomíná Břetislav Loubal. Zbraně měli členové skupiny JAN pouze pro případ, že by se někdy mohly hodit. K tomu ale nikdy nedošlo.
Pistoli ale použili dva jiní odbojáři, vysokoškoláci Alois Pokorný a Vlastimil Železný. Skrývali se asi rok v zapadlé vísce Křížovice, kde se po čase objevil provokatér František Mrkva, oba studenti ho ale po čase začali podezřívat a při potyčce byl Mrkva zastřelen.
„Když mě zavřeli, tak jsem byl v oktávě a měl jsem vlastně už před maturou. Někdo zaklepal na dveře během vyučování, otevřely se dveře a ptali se, kdo je Loubal. Já jsem zvedl ruku a už jsem šel. Vrátil jsem se za dvě léta,“ popisuje své zatčení Břetislav Loubal.
Rodiče o jeho odbojové činnosti nevěděli
Odvezli ho do brněnské věznice na Cejlu. Měl na sobě sokolský kroj, ve kterém chodil do školy. V malé cele vyšetřovací vazby se tísnilo přes dvacet lidí. Až po mladíkově zatčení se jeho rodiče dověděli, že byl zapojen v odboji.
Za protistátní činnost a velezradu dostal rok vězení. V trestaneckém lágru v Oslavanech rubal s dalšími vězni uhlí. Po propuštění přišla povinná vojenská služba. Jako politicky nespolehlivý musel nastoupit k pomocným technickým praporům. Tedy znovu na šachtu rubat uhlí. Tentokrát na Ostravsko. „Pétépáci“ dostávali nejhorší a nejnebezpečnější práci.
Syn se na školu nedostal, ale je na otce hrdý
Při závalu utrpěl Břetislav Loubal zranění hlavy. Během léčení se seznámil se ženou, kterou si po návratu do civilu vzal. A narodil se jim syn.
„Dělal jsem přijímačky na zemědělskou střední školu, všichni se dostali a jenom já ne. Psalo se odvolání, zkoušky jsem udělal, nedávalo mi to smysl. A pak jeden starší pán, jehož dcera na té škole učila, za mnou přišel a říkal: ,Víš, ty se tam prostě dostat nemůžeš,‘“ vzpomíná syn Roman Loubal.
„V každém případě je na něj člověk hrdý, že se toho zúčastnil. Smutné jsou ty následky, tím myslím ty jeho dva popravené kamarády,“ dodává k osudu svého otce a skupiny, kde působil, Roman Loubal.
Naposledy letěl před tím, než ho zatkli
„Mám pilotní průkaz. Ale už nelítám. Naposledy jsem letěl, než mě zavřeli,“ ukazuje Břetislav Loubal fotografii. „To je sokol. A to su já,“ vysvětluje. Byl na černé listině, létat nemohl. „To bych ty, kteří lítali, shodil. Nechtěl jsem je ohrozit a nechtěl jsem je zastavit. Chtěl jsem, aby lítali dál,“ vysvětluje bývalý amatérský pilot.
A tak zbytek života zasvětil své druhé vášni, fotografování. Dnes už nejraději tráví den ve flanelovém pyžamu. A jeho pečlivě vedená fotoalba vypráví o jeho životě za něj.
