Nejsem rodilý Pražan, a možná proto jsem toto město odjakživa obdivovala a toužila v něm žít. Podařilo se mi to zhruba před třiceti lety. Musím se přiznat, že život v Praze se mi i přes některé výhrady vždycky líbil.
Bojím se chodit pražskými ulicemi
Miluji pražskou architekturu, stará zákoutí i pulzující život velkoměsta, kdy se pořád něco děje. Ráda si čas od času hraji na turistu a vypravím se do ulic, které objevuji jakoby poprvé, zajdu na kávičku do café, kde jsem ještě nikdy nebyla (což není tak těžké, neboť bary a kavárny vyrůstají a zanikají vysokou rychlostí), na chvíli se připojím k nějaké turistické výpravě a se zájmem okukuji průčelí domů a soustředěně naslouchám jistě zasvěcenému výkladu (slovům netřeba rozumět). Zkrátka, vždycky jsem se ráda Prahou jen tak procházela, ať už bezcílně nebo s určitým záměrem, dopravit se na konkrétní místo. Až donedávna.
Není to tak dlouho, nanejvýš rok a půl, kdy jsem pocítila zřetelnou úzkost z představy, že musím jít do centra. Nechtělo se mi. Vymýšlela jsem si různé důvody, proč bych tam zrovna teď nemusela a výpravu odkládala a odkládala. Když už to dál odsunout nešlo, zhluboka jsem se nadechla, zastrčila hlavu mezi ramena a s očima sklopenýma k zemi jsem se pokoušela o co nejrychlejší poklus mnou kdysi oblíbenými ulicemi.
Tu změnu neměl na svědomí vzrůstající provoz nebo rozkopané chodníky, větší počet překážejících turistů či zvětšující se kriminalita. Moje úzkost vznikla paradoxně jako důsledek nárůstu „páchání dobra“ v metropoli. Jako houby po dešti se totiž na ulicích vyrojily různé dobročinné spolky, organizace, nadace, skupinky lidí i jednotlivci, kteří v rámci nějakého dobrého záměru a bohulibé činnosti žádají ode mě jakýkoli finanční obolus. Ačkoli rozhodně nejsem proti dobročinnosti a myslím, že jsem v tomto směru celkem uvědomělá, přiznám se, že mě poslední dobou nastalá situace rozčiluje, ba přímo stresuje.
Mé, už tak pošramocené, psychice vůbec nedělá dobře, že mi skoro u každé stanice metra, na náměstí, tramvajové zastávce a všude jinde kdosi zastoupí cestu, vrazí kasičku pod nos a se slovy: „Záleží vám na budoucnosti opuštěných dětí“ (matek, zvířat, nebohých invalidů, důchodců, bezdomovců, černoušků, indiánů, lidí s rakovinou, AIDS, sklerózou, diskriminovaných menšin, gayů, lesbiček jakož i lidstva a planety vůbec) po mně žádá peníze. Samozřejmě, že je to vždy ve chvíli, kdy v duchu probírám nekonečný seznam položek k zaplacení. S oprávněným pocitem ublíženosti - a kdo pomůže mně? - impulzivně žádanou pomoc odmítnu a nechám bez dojmutí onoho jedince s výmluvně povytaženým obočím a vše říkajícím vykřičníkem v očích za zády. Zrychlím krok a srdnatě si v duchu říkám, že přeci nemohu zachránit všechny, navíc když jsem před chvílí už jednu stovku „vycálovala“ těm dojemným skautům, co mi za ní dali docela hezkou propisku. Jenže pak ve mně začne hlodat svědomí a ozývá se hlas: co budou ty ubohé africké děti bez školy dělat? Pokorně se pak k výběrčímu vracím a do otvoru rychle cpu další stovku. Jenže běda! Za dalším rohem číhá další na city hrající skupinka a já jsem po celou dobu svého pohybu po centru města konfrontována se svým svědomím. Moje běžná pochůzka se mění v trvalou úzkost a paniku, kdy se bojím kdekoli vystoupit či nahlédnout za další roh.
Nelíbí se mi to. Mívala jsem pohyb po centru Prahy ráda, teď absolutně nevím, co s tím. Těžko lze žádat své zastupitele, aby třeba vyhláškou omezili pohyb těchto dobrodinců v ulicích. A tak jen naivně sbírám všechna ta srdíčka, květinky, mašličky, pásky, placky a razítka, pečlivě je rozmisťuji na svém oblečení a hrdě vypínám hruď, aby kasičkáři už z dálky viděli, že jsem za minulým rohem už zaplatila. Obrana je to mizerná, ony atributy stále mění barvu a já nikdy nemám tu správnou, navíc každý z těch pochůzkářů je přesvědčen o tom, že jeho věc je přeci jenom závažnější než ta druhá.
Určitý kladný výsledek jsem přeci jenom zaznamenala. Při své poslední útrpné cestě ulicemi Prahy, kdy jsem se snažila proklouznout opět s hlavou skloněnou k zemi, s panickým a úzkostným výrazem ve tváři, ověšená různými těmi symboly dobročinnosti, mě kdosi soucitný zastavil a beze slov mi vmáčknul do dlaně stokorunu. Na mé zmatené výkřiky jen chápavě pokýval hlavou a odešel. Když jsem se dostatečně pomazlila s pocitem, že lidstvo přeci jenom není bezcitné, bez zaváhání jsem takto nabytou bankovku odevzdala za následujícím rohem.