Šokující fotky a výhrůžky lokálního šéfa banditů, kteří způsobili francouzské armádě největší ztrátu za posledních 25 let, vzbudily ve Francii vlnu rozhořčení. „Je to podlé. Velmi mě bolí vidět ty vrahy, jak se předvádějí v oblečení našich dětí, které zabili,“ uvedl otec jednoho z padlých vojáků. „Zůstaňte Francouzem a dostaňte naše vojáky z té bažiny,“ napsala matka jiné oběti prezidentu Sarkozymu. Ten naopak připomněl, že Francouzi bojující proti Talibanu v Afghánistánu, chrání před terorismem i území Francie. Kromě toho už na summitu NATO v Bukurešti slíbil, že v závěru roku vyšle Francie do Afghánistánu dalších 700 vojáků. Francouzský ministr obrany Morin označil článek v Paris Match za chybu, která slouží propagandě povstalců. „Talibanci pochopili, že veřejné mínění na Západě je Achillovou patou mezinárodního společenství v Afghánistánu,“ řekl. V průzkumu bezprostředně navazujícím na smrt deseti Francouzů se 55 procent respondentů vyslovilo pro stažení Francie z této oblasti.
A právě o to Taliban také hraje. Od své porážky v r. 2001, kdy se Afghánci vymanili z područí brutální islámské diktatury, se Taliban vypuzený do hor na afghánsko-pakistánském pomezí stal základnou nejkrvavějších fanatiků. Již předtím byly ozbrojené složky Talibanu posíleny mudžáhidy z mnoha arabských států a od bohatých Arabů pocházela i štědrá finanční podpora. Všestrannou podporu jim poskytoval mozek teroristické organizace al-Káida, Usáma bin Ládin, který sídlil v Afghánistánu už od r. 1996 a má na svědomí i bestiální útok civilními letadly na americká města. Počet vojáků NATO, kteří se snaží Talibance pacifikovat, již přesahuje 50 tisíc, problémy však vyvolává jejich nerovnoměrné rozmístění a neochota některých zemí (např. Německa) přesunout své jednotky do exponovanějších pozic.
Francouzi ani ne před měsícem posílili svůj kontingent při NATO na 2.600 vojáků. Ale už pár dní poté při průzkumné operaci poblíž Kábulu zabili talibanští bandité deset z nich. To byla velmi tvrdá rána a francouzské veřejné mínění, které je už tak dost pacifistické a protiamerické, ještě více změklo. Podobně kapitulantské tendence vykazovalo už v období před druhou světovou válkou krátce před tím, než se Francie stala nadlouho okupovanou zemí. Zdá se, že tyto paralely některým Francouzům nedocházejí. Zvykli si na pohodlí za hradbou svého blahobytu a snaží se nepopudit arabské přistěhovalce, kteří jim prací v podřadnějších profesích bohatý život umožňují.
Bohužel, také (a nejen) francouzské novináře opouští pocit zodpovědnosti. Ve snaze o co nejdrsnější publicistiku potlačují mravní kritéria a pod záminkou „objektivity“ vyvolávají negativní emoce, oslabující boj proti terorismu. Je to nejen krátkozraké, ale i nebezpečné. Mezinárodní terorismus je (vedle militantních pokusů o obnovu velkoruské říše) nejvážnější hrozbou civilizaci 21. století. Lehkomyslné nebo dokonce záměrné zpochybňování boje proti terorismu by nemělo zůstat bez srozumitelné odpovědi.