I v tomto filmu se zdůrazňovalo, že pokud šlo o Čapkovo politické angažmá, mělo zpravidla tendenci povznést se nad úroveň místní i časovou a sloužilo spíš k vážným zamyšlením o věcech obecných, než k nějakému aktuálnímu politickému účelu. Pokud o Čapkovi přece jen občas mluvíme v souvislosti s naší politikou dvacátých a třicátých let minulého století, pak nejčastěji vycházíme z jeho obdivného a oddaného vztahu k prvnímu československému prezidentu Tomáši Garrigu Masarykovi. Některé zajímavé informace o tomto vztahu najdeme ve vzpomínkové knížce nazvané „Knihy a osudy“ Čapkova přítele a později za komunismu i dlouholetého ředitele československého vysílání Radia Svobodná Evropa Julia Firta.
Dočteme se tam třeba, jak po svatbě s Olgou Scheinpflugovou v roce 1935 se začal měnit i Čapkův vztah k Masarykovi. Naprostá oddanost sice zůstala, ale objevovaly se u něho dříve nemyslitelné kritické pohledy, jako by v Čapkových očích Masaryk najednou dostával nové, předtím neviděné rysy. Masarykova dcera Alice vystihla, že to nebylo snad přímým vlivem Olgy Scheinpflugové, ale manželského života, který Alice sama nikdy nepoznala. Čapek už prostě nestál před Masarykem jako dříve v pozoru, a to jí jakožto strážkyni jeho velikosti a důstojnosti vadilo. Proto pak dost necitlivě zasahovala do poslední redakce třetího dílu Hovorů a zejména škrtala některé Masarykovy upřímné názory o lidských intimních záležitostech. Těmito svými zásahy otrávila Čapka do té míry, že v posledních letech Masarykova života přestal do Lán jezdit. Podle Firta měla Alice zřejmě také hlavní vinu na tom, že Čapek nestál u Masarykova úmrtního lože, a když ho konečně Jan Masaryk povolal, bylo už pozdě.
K závažnému zásahu Karla Čapka do československé vnitřní politiky došlo roku 1933. V tehdy ještě zcela nekritickém postoji k prezidentu Masarykovi Čapek také bez výhrad přijímal jeho neustálé prosazování Edvarda Beneše v čele naší zahraniční politiky. Tomu ovšem oponovalo několik tehdejších významných politiků včetně Antonína Švehly, jehož názory musel Masaryk brát vážně v potaz. V létě roku 1933 Čapek strávil několik týdnů v neustálém styku se Švehlou při léčení v Karlových Varech. Připomeňme, že to bylo několik měsíců po nástupu Hitlera v Německu a svědčí o Švehlově politické prozíravosti, když byl rozrušen tím, jak naše politika na tyto změny dost rychle nereagovala. Podle jeho názoru Beneš nechtěl přiznat blížící se krach tak zvané kolektivní bezpečnosti a Malé dohody a neodpovědně uspával veřejné mínění oficiálně šířeným optimismem.
I když Švehla nikdy neměl Beneše v přílišné lásce, z úcty k Masarykovi na něj neútočil. Tentokrát však už neváhal a řekl Čapkovi, že jakmile se vrátí v Praze do čela vlády, bude trvat na Benešově demisi a požádal Čapka, aby ho v té věci u Masaryka podpořil. A Julius Firt, který v té době byl rovněž v Karlových Varech, popisuje, že sám viděl Čapkův dopis Masarykovi s prosbou, aby bral Švehlovy návrhy stran Beneše velmi vážně, neboť Benešova demise bude asi skutečně nevyhnutelná. Důsledky této Čapkovy intervence nenastaly, protože Švehla už se řádně neuzdravil a v prosinci téhož roku zemřel. Lze však pochopit větu, kterou jsem nedávno četl v jedné knize vydané na Slovensku, že nejen Štefánikova, ale i Švehlova smrt do značné míry odstranila některé závažné překážky v Benešově kariéře.
Mohli bychom se ještě zmínit i o dalším případu Čapkovy účasti v tak zvané vysoké politice, ale tam hrál spíše úlohu statisty a hlavní postavou byl Ferdinand Peroutka. To když je oba roku 1937 v několika rozhovorech na statku Osov Václava Palivce německý vyslanec v Praze Ernst Eisenlohr žádal, aby vyřídili prezidentu Benešovi, že Hitler si přeje válku s osamělým Československem a že jí hodlá využít k fyzickému zničení českého národa. Peroutka o tom Beneše skutečně informoval, ale všichni měli podezření, že Eisenlohr jen tlumočí Hitlerovy hrozby, které nás měly zastrašit. Po válce se však ukázalo, že to varování bylo myšleno upřímně a Eisenlohr asi skutečně patřil k Hitlerovým odpůrcům.
Takže ani zde Čapek výrazně nezasáhl do přímé politiky a jeho trvalý význam zůstává v tom, že vždy dokázal pohlížet na běžnou politiku z hledisek nadčasových. Takto pojal i svou slavnou stať z roku 1924 „Proč nejsem komunistou“, zatímco když o dvanáct let později vychvaloval tak zvanou stalinskou ústavu v Sovětském svazu, hluboce se mýlil.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas
