Byl to prý nejúspěšnější Jazz Fest od Katriny. Během minulých dvou týdnů přijelo do New Orleans na hudební událost roku přes 400 000 lidí. Umíte si představit, že se v areálu dostihového závodiště, kde se festival pořádá, vystřídají všichni obyvatelé Brna a ještě několika přilehlých vesnic? Až přímo na místě si člověk uvědomí, jak obrovská země Amerika je a kolik v ní žije lidí. A taky, že New Orleans zůstává centrem dobré a kvalitní hudby, především jazzu, za kterým lidé pořád jezdí z celého světa.
To nejlepší z jazzu jedině v New Orleans
Své o tom vědí hlavně pořadatelé, kteří za festivalem stojí už 40 let. Jedním z nich je George Wein, dnes třiaosmdesátiletý pán, který stál u začátků všech velkých amerických jazzových přehlídek a jako producent pracoval s těmi nejlepšími z nejlepších. Na jeho rady dávali třeba Duke Ellington, Miles Davis a z těch mladších třeba Wynton Marsalis. Mohl by dávat lekce producentského a manažerského úspěchu. „Na začátku jsme moc nevěděli, co se s festivalem stane. První rok nepřišlo moc lidí, ale pak se to naštěstí rozjelo. Zafungovalo New Orleans, jeho pověst, atmosféra. Zjistili jsme, že každý chce vidět New Orleans a slyšet jeho hudbu,“ vypráví mi nejslavnější jazzový impresário v novinářském stanu, který stojí bokem od hlavního dění.
Během rozhovoru několikrát vzpomene Prahu, pochvaluje českou jazzovou scénu, ptá se na toho slavného jazzového kritika, nemůže si nejprve vzpomenout na jeho jméno, ale jakmile vyslovím jméno Lubomíra Dorůžky, okamžitě pookřeje a dál začne pátrat v paměti. Vyloví ještě třeba jméno Karla Vlacha a pak ještě vzpomíná, jak kdysi dávno v Praze objevil skvělého trombonistu, ale kvůli železné oponě jej nedostal ven. George Wein vypráví a vypráví. Za dvě hodiny mu mělo začít vystoupení s jeho současnou kapelou. Ještě jednou zdůrazním, že tomuto malému nenápadnému pánovi je 83 let. Na basu vedle něj hraje slečna, které je něco přes dvacet. Saxofonistce je jen o něco víc. Bubeník i trumpetista jsou naopak ostřílení hráči. Všichni dohromady dokazují, že v hudbě, co se týče věku nebo pohlaví, neexistují hranice. Kapela zní skvěle. Hraje příjemný jazz, postupně se všichni vystřídají v sólech a vrací se k hlavnímu hudebnímu tématu. Publikum vře, vstává, tleská, píská. Prostě Weina jako klavíristu i jazzovou osobnost miluje.
Ale nejen jeho. Na Jazz Festu se každý rok vystřídají desítky různých kapel. Hraje se tradiční neworleánský jazz, venkovské louisianské zydeco, blues, černošský gospel, ale i rock nebo mexická hudba a přijíždějí i „hvězdy“. Každý si tu najde svoje. Letos zahráli z těch slavných třeba Jon Bon Jovi, Neil Young nebo Joe Cocker. Většina muzikantů ale byla místních, takže hrála slavná Preservation Hall Jazz Band, Ellis Marsalis i jeho syn Wynton nebo Dr. John. Tady není jazz menšinovou záležitostí, na kterou přijde do malého klubu jen několik nadšenců. Na Jazz Festu poslouchají jazzové melodie pod pódiem stovky lidí. Jsou vnímaví, tančí, tleskají do rytmu, a i když to není líbivý pop, ta hudba je baví. Přijíždějí z Los Angeles, New Yorku, ale i ze Švýcarska nebo Austrálie.
Podobně úspěšné festivaly jsou i jinde v Americe, třeba v Los Angeles, v Newportu nebo New Yorku, ale New Orleans je jediné místo, kde se jazzem žije i normálně během roku. V kavárnách a hospodách neuslyšíte z rádia nikdy americký střední proud. V ulicích naopak uvidíte během jakékoliv příležitosti spontánní průvody s dechovými kapelami, které do rytmu vyhrávají tradiční melodie. Kdykoliv si můžete dát k obědu nebo večeři pravé jižanské jídlo, které vždy bylo a je součástí hudební scény. Každý, kdo mluví o přednostech New Orleans, zmíní v první řadě hudbu a jídlo. Oboje totiž vznikalo a vyvíjelo se úplně stejně. V obou se mísilo vše francouzské, španělské a africké. I na festivalu se hodně jí, jsou tu stánky se vším tradičním - od krabů, ústřic, sladkých brambor, steaků, aligátořích klobás až po fazole s rýží, jambalayu, po-boy nebo gumbo. Kdybyste chtěli ochutnat z každého alespoň kousek, jedli byste v kuse alespoň týden.
Tak doufám, že jsem navnadila alespoň jednoho hudebního fanouška, aby se do New Orleans za hudbou jednou vypravil. Kromě toho, že to opravdu stojí za to, potřebuje New Orleans i pět let po hurikánu Katrina každého turistu.
- Tradiční průvod s jazzovou kapelou autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/844/84315.jpg
- Ellis Marsalis s kapelou autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/844/84324.jpg
- Mardi Gras Indian během průvodu autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/844/84325.jpg
- George Wein za pianem autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/844/84327.jpg
- Hlavní vchod festivalu Jazz Fest v New Orleans autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/844/84311.jpg
- Tradiční průvod s jazzovou kapelou autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/844/84316.jpg
- Tradiční průvod s jazzovou kapelou autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/844/84314.jpg
- Ellis Marsalis autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/844/84323.jpg
- Foxtrotová kapela autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/844/84322.jpg
- Stánky s tradičním NO jídlem autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/844/84321.jpg