Aniž to slovo přímo určuje obsah dané otázky a odpovědi, jakoby symbolicky ukazuje na význam pojmu „míti“ nejen v našem jazyce, ale i v myšlení. To se pak přenáší i do poněkud posunutého významu naší osobní situace. Není to tak bezvýznamné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Německý filozof a sociolog Erich Fromm narozený před 110 lety a žijící pak většinu svého života v Americe, považoval dokonce rozdíl mezi „býti“ a „míti“ za natolik důležitý, že to použil jako název svého stěžejního díla „To have or to be“, čili „Mít nebo být“. Komunisté označili Fromma za představitele neofreudistického směru takzvané kulturní psychoanalýzy, který podle nich ignoroval třídní rozdělení společnosti.
Vyznavači třídního boje, stavějící odjakživa svou filozofii hlavně na slovese „míti“, bez něhož nelze býti, Frommovy myšlenky odsoudili dříve, než se nad nimi aspoň pokusili zamyslet. Přitom už samo jméno onoho zmíněného filozofa a spisovatele jakoby symbolicky v jeho rodném jazyce znamená to, čeho je k oné větší vážnosti slovesa „býti“ nadevše zapotřebí – neboť „fromm“ znamená cosi jako „pokorný“, či „zbožný“. Každý spokojený starý člověk potvrdí, kolik skromnosti a odříkání potřeboval k tomu, aby se příliš nezatížil zbytečným majetkem a byl spokojený i z přiměřeného mála, které mu život dal. Takovou frommovskou filozofii lze s úspěchem uplatňovat v každé době, tím spíše i v té naší dnešní, když se přes všechny nepříjemnosti máme v této zemi materiálně tak dobře, jak jsme se za mého dlouhého života nikdy neměli. Všechno by se však mohlo zhoršit, kdybychom nechali volně působit ty, kteří chtějí jenom mít, a to většinou na úkor lidí poctivých.
Připomeňme tedy s jistým, zatím jen zcela počátečním, uspokojením, že v záplavě našeho současného dění a zpráv o tom, co nás všechno čeká v blízké budoucnosti a co má určit, jak se budeme mít, se už konečně ozývají ojedinělé hlasy, které začínají opatrně zkoumat a vyslovovat určitá fakta, jak na tom opravdu jsme, a to nejen v tom smyslu, co individuálně máme, ale čím ještě jiným než penězi a majetkem můžeme žít.
Například předseda poslaneckého klubu strany TOP 09 Petr Gazdík citoval nedávno v Lidových novinách jistého sedmaosmdesátiletého starce, který mu prý také říkal, že si nikdy v životě nemyslel, jak se bude mít na stará kolena dobře. Dodal, že ne všichni důchodci jenom nadávají a volí levici, i když mnozí z nich opravdu mají potíže s placením nájmu z pouhého důchodu, pokud ovšem odmítají opustit své velké městské byty, v nichž třeba po ovdovění zůstali sami.
Ale zdaleka tolik se nezdůrazňuje, že velká část důchodců nejsou nájemníci, ale žijí v rodinných nemovitostech, u nichž se už zapomnělo, jak a kdy k nim jejich předkové přišli. Nezřídka bychom tak došli až k následkům holocaustu, odsunu Němců i onoho neblahého třídního boje.
Na druhé straně jsou však velmi oprávněné kritiky našeho odvěkého systému, že mladí lidé vcházejí do života zpravidla chudí a k penězům i majetku se musí dopracovat. Tento stav považujeme za tak samozřejmý, že já sám jsem kdysi naslouchal s velkým údivem jednomu mladému Belgičanovi, který mi vykládal, jak u nich je to obráceně a jak právě mladým lidem se nasazuje vysoký plat, aby bez hmotných potíží mohli založit rodinu. Pak se jim plat zvyšuje jen mírně, ale oni už nemusí tolik myslet na to, jak mít stále víc, nýbrž – zde přichází to důležité slovo – jak být čili existovat bez stálého myšlení na peníze. Ty pak u nich nejsou vždy až na prvním místě, jak hlásal kdysi náš pan prezident. Nejde o to popřít ten výrok se vším všudy, jen to slůvko „vždy“ je nutné eliminovat a dát na správné místo našeho bytí i něco z toho, co máme téměř bez starostí a zadarmo – tedy radost z přírodních krás světa, či kulturních hodnot, které svými schopnostmi dokáže vytvořit jen člověk.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
