Předsedkyně Konfederace politických vězňů (KPV) Naděžda Kavalírová se obává, že projde-li právě projednávaný návrh zákona o třetím odboji, vyrojí se spousta neoprávněných žadatelů o status odbojáře. Přiláká je prý hlavně stotisícové (pro pozůstalé poloviční) odškodnění, které prosazují poslanci. Podle Kavalírové by byla zcela dostačující morální satisfakce. Kdyby totiž finanční odškodnění obdrželo 50 tisíc žadatelů, s nimiž počítá ministerstvo obrany, zatížilo by to státní rozpočet až pětimiliardovou částkou. To by jednak neodpovídalo evidenci KPV, podle níž z původních 450 tisíc žije už jen necelých osm tisíc postižených, a jednak by to poškodilo pověst samotných odbojářů, kteří s komunistickým režimem bojovali nezištně a výhradně z ideových důvodů.
Disent a „splašené trubky“ – II.
Už proto není příliš pravděpodobné, že by skuteční odbojáři, ať už političtí vězni, disidenti nebo emigranti před komunismem, prahli po finančních náhradách. Tím méně by se to očekávalo od těch, které totalitní systém postihoval jako řadové občany jen proto, že nebyli aktivně zapojeni do budování socialismu, neměli správný kádrový profil, nebo před posluhováním, pochlebováním či donášením dávali přednost svým koníčkům a zálibám. A nebyli to zdaleka jen kluci zapálení do motorismu, o nichž jsem psal v minulém blogu, ale dlouhá řada nejrůznějších nadšenců od zahrádkářů přes holubáře, filatelisty, divadelníky, turisty, náboženské aktivisty, adrenalinové sportovce, či alternativní umělce až po organizátory dětských a mládežnických oddílů v zapovězeném skautském duchu podle profesora A. B. Svojsíka nebo moderního myslitele Teilharda de Chardin.
Ale abych se vrátil k úloze „splašených trubek“ v motokrosovém sportu a posléze i „krizovém vývoji“ po lednu 1968. Motokros padesátek se rozmohl po vlastech českých a slovenských v takové míře, že Povážské strojírny začaly vyvíjet speciální terénní pětasedmdesátky. Ty ještě nebyly určeny pro pražské kluky, takže jsme sháněli nějaké vyšší kubatury. Hlavním kritériem pro mě coby studentíka (na průmyslovku jsem mohl až po vyučení) byla láce. Takže jsem vystřídal kdejaké terénní „vykopávky“ od stopětadvacítek až po prastarou Čížkovu třistapadesátku, zapůjčenou od staršího kamaráda Franty Egera. Přestože jsem jezdil už II. výkonnostní třídu, místo do armádní motoristické Dukly jsem narukoval k ženistům (později jsem se dozvěděl, že „zaracha“ jsem měl kvůli strýci v RFE). Po dvou letech vojny, kdy jsem na motorce prakticky neseděl, jsem začínal znovu. A zase na „splašených trubkách“! Tentokrát jsem si osm let starého Pionýra připravil tak, že jsem s ním byl třikrát mistrem ČR. S vyježděnou první třídou jsem konečně dostal od Povážských strojíren pětasedmdesátku Tatrana a jezdil i mistrovské a mezinárodní soutěže.
Ale to už se psal rok 1968 a soutěžní tratě začali šmírovat samopalníci „bratrských armád“. V srpnu o rok později jsem do protestů proti okupaci nasadil svou starou tajnou zbraň: Pionýra z roku 1956! Čelil jsem s ním obrněným transportérům na Václavském náměstí do chvíle, kdy mě dělbuchy zahnaly do Krakovské ulice a kdy příslušník pohotovostního pluku VS na mě tasil zbraň s bojovým pokřikem „stůj nebo střelím!“. Já ještě stačil přes dvory zmizet Ve smečkách, ale chudák „pařez“ týden trčel opřený stupačkou o chodník a střežila ho VB v naději, že se pro něj vrátím (vyzvedl jsem ho, až když to vzdali). V letech „normalizace“ jsem „splašené trubky“ využíval už jen sporadicky, a to hlavně k nočním výletům se sprejem. Stal jsem se zaníceným pacifistou (samozřejmě pod vlivem „mírové politiky“ Sovětského svazu) a zdobil nároží mírovými výzvami, jako „Odzbrojit!“ nebo „Ani Kčs na zbraně!“ Když bdělé letecké síly SSSR pohotově „zastavily let“ civilního korejského letadla KAL 007 (na palubě sestřeleného Boeingu 747 zahynulo všech 269 cestujících), přibyly nápisy „SSSR = vrazi“ apod. Ze zoufalství jsem také sepsal traktát, jak sovětskou „mírovou politikou“ dosáhnout odzbrojení Sovětského svazu, ale nevyšlo to, ani když jsme s dcerou spisek propašovali polskému episkopátu a Solidaritě.
Koncem října 1989 mi při sbírání podpisů pod petici proti komunistickému potratovému zákonu pohrozil příslušník SNB v civilu (prokázal se služebním průkazem č. 183409), že pokud své iniciativy nezanechám, „narazím na někoho, kdo si to se mnou tvrdě vyřídí“. A opravdu: den před 17. listopadem jsem se setkal s „pěstí dělnické třídy“ v podobě zástupce náčelníka MO VB Praha 10 kpt. L. B. (v civilu), který mne napadl pěstmi ve výtahu domu na Jižním Městě. A až do května 1991 Inspekce náčelníka SNB hl.m.Prahy a Středočeského kraje drze lhala, že k mému napadení příslušníkem VB vůbec nedošlo.
Tož, to je jen pár legračních vzpomínek na léta totality. Nepochybuji o tom, že tisíce spoluobčanů mají zkušenosti mnohem drastičtější. Přesto si myslím, že uznání od státu nepotřebujeme a nemusíme se o něj hlásit. Ale je dobré si ty věci připomínat, protože „přátelé starých pořádků“ (např. v odborovém hnutí) by s využitím ekonomických obtíží chtěli nastolit opět nějakou diktaturu. My, kteří jsme bojkotovali a sabotovali tu bolševickou, jim stojíme v cestě. A to je pro nás i pro tuto zemi důležité.
- Jawa 50 zdroj: www.motogrupa.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1126/112508.jpg
- Plochodrážní závody na Pionýrech autor: ČT Brno, zdroj: ČT Brno http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2210/220918.jpg
- Policejní zásah v listopadu 1989 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1242/124102.jpg