Šmoulové vtrhli do pražských ulic, novináři mají o čem psát, obchodní řetězec Albert a distributoři nového 3D filmu si mnou ruce, že jim média dělají reklamu zdarma, pamětníci vzpomínají na své zážitky se Šmouly v dětském či jiném věku. Patřím mezi ně, a proto bych rád ke článku Terezy Spáčilové a Jany Záhorkové „Šmoulové znovu řádí“ v Magazínu MF Dnes ještě něco dodal a některá data o uvedení „šmoulího seriálu“ upřesnil.
Dodatek ke Šmoulům – ve jménu zapomenutých jmen
MF Dnes: „Přišel k nám z Belgie.“
To je i není pravda. Původní komiks s modrými skřítky les Schtroumpfs má sice belgického tvůrce, ovšem televizní seriál vyrobilo americké studio se značkou tvůrců Hanna-Barbera. Seriál – stejně jako současný film – tudíž přichází z USA.
MF Dnes: „Pustíte-li se do pátrání, jak se k nám Šmoulové dostali, zjistíte, že všechny cesty vedou ke skladateli, hudebníkovi a producentovi Karlu Vágnerovi.“
Ano, uvedení seriálu prosazoval a prosadil do ČST Karel Vágner. Důvod? Leccos napovídá výpověď bývalého obchodního ředitele Supraphonu Karla Arbese: „Oslovil mě tam belgický hudebník Henri Seroka, který se znal s autorem Šmoulů Peyem. Dva roky po sobě mě přesvědčoval, ať je dovezeme do Československa. V sousedních zemích už byli dávno hitem, to jen my na Východě jsme je neznali.“
Kdo zná pozadí showbyznysu, ví, o co šlo. Seroka složil k seriálu hudbu a bylo v jeho zájmu, aby se seriál co nejvíce a v co největším počtu zemí uváděl. Tantiémy (royalties) z hrané hudby v rozhlase a televizi tvoří nemalý zdroj příjmů skladatelů a textařů. Jak už jsem kdysi v Louči vzpomenul, byla to úvodní píseň ke včelce Máje, která spolufinancovala mercedesy Karla Svobody, neboť tantiémy se z tohoto animovaného seriálu do ochranného svazu autorského slétaly z celého světa. Není tedy divu, že když se Arbes svěřil s nápadem Karlu Vágnerovi, ten jako zdatný obchodník pochopil, že i on může na seriálu vydělat.
MF Dnes: „Přenést modrou fabriku, která vyráběla animovaný seriál, písničky i stovky reklamních předmětů do socialistického státu, nebylo jednoduché. 'Nejtěžší byla jednání v Československé televizi,' popisuje Arbes.“
Také tady souhlasím. Podle mého názoru ta „nejednoduchost“ měla dvě příčiny. Jednou z nich byly peníze, protože ČST a Telexport měly omezený devizový limit, takže o to, co se za tvrdou valutu doveze, byla vždycky mezi jednotlivými dramaturgiemi přetahovaná. Tou druhou byly vnitrotelevizní názorové třenice na kulturní úroveň seriálu, v níž na jedné straně stála redakce pořadů pro děti a mládež, a na straně druhé nedávno zřízený útvar „meziredakční skupina dětských pořadů“, který měl překonat resortismus dětské redakce HRVDM a redakce pořadů ze zahraničí HRPZ, a propojit obě dramaturgie tak, aby se zvýšil levný dovoz dětských pořadů ze zahraničí, když drahá původní tvorba nestačila pokrývat bobtnající požadavky vysílacího schématu.
Byla to vedoucí redaktorka této meziredakční skupiny Dagmar Kotmelová (s jejím jménem je spojen vznik pořadu Magion a Vega), která nakonec nákup Smurfů prosadila, a otevřela tak cestu dalším seriálům jako byla Rychlá rota (Chip and Dale) ještě před rokem 1989, nebo My z Kačerova (Ducktales) a další po roce 1989.
MF Dnes: „Pro český název Šmoula nabízí vysvětlení písnička z první desky, ve které si Iveta Bartošová pobrukuje 'dáš-li před slovíčko Moula Š, zázrakem hned z Mouly Šmoula jseš'. Ve skutečnosti prý za originální jméno může jistý doktor Smola. 'Když jsme měli v Supraphonu poradu nad texty, tenhle kolega se trochu zpozdil. 'Šmoulo, jdeš pozdě!' přivítal ho kdosi. A měli jsme to,' vybavuje si s úsměvem Arbes.“
Podle mého názoru žádná z těchto dvou verzí není tou pravou. Naopak, troufám si tvrdit, že název „šmoulové“ vznikl nezávisle na uvedených verzích a dřív, než Iveta Bartošová nazpívala písničku, a než doktoru Smolovi začali říkat Šmoulo. Jako zaměstnanec redakce pořadů ze zahraničí, která vyráběla první dabing, si pamatuji na to, jak se hledal český ekvivalent francouzských „Schtroumpfs“, anglických „Smurfs“ či německých „Schlümpfe“.
Ta diskuse se nakonec soustředila na šmolkově modrou barvu animovaných pajduláků a bral se v úvahu také fakt, že slovo šmolka umožnilo vytvářet další slovesné tvary, které seriál vyžadoval (slovesa, příslovce, adjektiva). Pamatuji se, že v závěrečné fázi rozhodování spolu soupeřily názvy „šmolkové“, „šmoldasové“, „šmoulové“. Vyhráli to šmoulové. O šmolkovém původu názvu, který nemá nic společného s doktorem Smolou, svědčí i slovenská verze dabingu, v níž šmoulové vystupují jako „Šmolkovia“.
U zrodu první české verze Šmoulů byly dramaturgyně Hana Juppová a Eva Štorková, další jména, která se zasloužila o Šmouly a především o jejich kvalitní dabing. Tam se tvořil základ, ze kterého čerpaly i další dvě dabingové verze, pro TV Nova a naposledy pro Barrandov TV. Jejich znělky se už obešly bez Karla Vágnera a Hany Zagorové, a naposledy i bez taťky Šmouly v podání Vlastimila Brodského. (Barrandov předabovával prý z toho důvodu, že distributor dodal kopie v délce, která nesouhlasila s dostupnými dabingovými verzemi.)
Málokdo si uvědomuje, že některé výrazy a kultovní názvy dodávají do našeho života nejen známí a neanonymní tvůrci uměleckých děl, ale také bezejmenní dramaturgové, překladatelé, úpravci dialogů, režiséři dabingu, kvůli kterým vlastně tento blog píšu. Autoři slov jako jsou Gumídci (The Gummi Bears), strýček Skrblík (Scrooge McDuck), pes Filipes (The Huckleberry Hound), Méďa Béďa (Yogi Bear) jsou většinou neznámí. Možná by se dali dohledat v diskusích na webové stránce dabingforum.cz nebo v archivu České televize.
Někdy by bylo dobré na některé z nich vzpomenout. Jako například na Dagmar Kotmelovou, která ve spolupráci s Karlem Vágnerem nákup Šmoulů pro ČST prosadila. Škoda, že už není mezi námi, mohla moje pamětnické vzpomínání potvrdit, upřesnit nebo ještě dál rozvinout.
