Smrtelná zóna
Navštívit tuhle nenápadnou budovu nedaleko letiště v Mogadišu bylo až donedávna skoro nemožné. Somálsko je kvůli přetrvávajícímu klanovému násilí a absenci jakékoli vlády tzv. „no-go“ zóna, do které cizinci raději nejezdí. Pár zbylých do ní vjíždí jen za velmi přísných bezpečnostních opatření.
Na základně MSF se dodržuje striktní bezpečnostní režim a každý příchozí – přestože je ohlášen a vítán – prochází zevrubnou osobní prohlídkou. U vrat se pořád pohybuje několik po zuby ozbrojených somálských strážců. Většina z nich má v rukou samopaly Kalašnikov a na prsou vesty se zásobníky. Jeden z nich má v rukou dokonce velký kulomet s nábojnicovými pásy omotanými kolem vrchní části těla. Ve většině míst se snaží Lékaři bez hranic ozbrojence jako ochranu nepoužívat, divoké Somálsko je ale výjimkou. „Jinak to opravdu nejde,“ říká nám omluvně český člen mise MSF Ondřej Horváth a zve nás dovnitř. Přízemní budovy bývalého hotelu mají několik částí a mezi nimi dvůr ve tvaru L. Po něm neustále prochází buď ochranka, nebo místní zaměstnanci, nakládající léky a další zdravotnický materiál. Silné somálské horko ale jejich pohyb zvláštně zpomaluje. Pocit nebezpečí a zvláštní ostražitosti je tady nicméně cítit pořád.
Důvodů je hodně. Ještě loni v létě ovládaly velké části Mogadiša radikální islamisté z milicí Al-Šabáb a jejich neustálé střety s dalšími ozbrojenými skupinami, stejně jako jednotkami Africké unie i zárodky somálských policejních či armádních sil udělaly z Mogadiša nepřehlednou a smrtelně nebezpečnou zónu. Podobně jako v minulých dvaceti letech, kdy se Somálsko stalo synonymem tzv. padlého státu – černé díry, ve které nic nefunguje a všechno řeší místní klany nebo islamisté. Střelbou, brutálním násilím a všudypřítomnými výbuchy.
V létě 2010 se ale situace nenápadně změnila. Vojáci Africké unie, kterých je v zemi zhruba 10 000 (většina z nich je z Ugandy a Burundi) vytlačili radikální islamisty pryč z hlavního města. Poprvé po více než deseti letech. Vojenskou misi finančně podporují USA – možná jako náplast za svoji nepodařenou humanitární intervenci v roce 1993. Milice Al Šabáb sice odešly z města, slibují ale odvetu a jejich nečekané bombové útoky na mnoha místech Mogadiša pořád připomínají jejich vliv a možnosti.
Trochu naděje
Ve městě se i přesto naplno rozbíhá distribuce humanitární pomoci. Je jí potřeba obrovské množství. V Somálsku řádí od loňského léta další z ničivých hladomorů a přesto, že humanitární organizace dělají, co můžou, je v zemi v bezprostředním ohrožení života pořád minimálně 250 tisíc lidí. Podle Lékařů bez hranic není paradoxně hlavním problémem (jenom) nedostatek pomoci, ale nemožnost dostat ji k nejohroženějším lidem. V roztříštěné zemi, ovládané klany, se musí neustále vyjednávat s kmenovými vůdci a ozbrojenými skupinami, hledat kompromisy a na mnoha místech rezignovat. Islámské milice Al Šabáb, které stále ovládají velká území na jihu země, většinu západní humanitární pomoci úplně zakázaly. Navzdory řádícímu hladomoru. „Budeme se muset naučit žít s tím, že se k těm nejvíce postiženým pravděpodobně vůbec nedostaneme,“ prohlásil po nedávné návštěvě Mogadiša mezinárodní ředitel MSF Unni Karunakara. „Potkal jsem v Mogadišu ženu, která opustila na jihu země domov s manželem a sedmi dětmi a po pětidenní cestě dorazila už jen se čtyřmi,“ dodal Karunakara v interview pro britský deník The Guardian.
I v těch místech, kde v Somálsku je distribuce pomoci možná, není práce jednoduchá. „Kvůli nebezpečí řídíme spoustu projektů na dálku, skrze lokální pracovníky. Skrze ně zjišťujeme potřeby na konkrétních místech a snažíme se na ně reagovat. Tedy podle našich omezených možností,“ říká s trpkým úsměvem Ondřej Horváth. Lékaři bez hranic mají v Somálsku aktuálně 13 projektů v 8 regionech země. Pomáhají podvyživeným dětem, ošetřují zraněné po výbuších bomba nebo střelbě, očkují děti proti spalničkám a dalším nemocem, provozují mobilní a polní kliniky mezi uprchlíky, distribuují na dálku léky. Je to ale pohyb na úplné hraně možností.
Cizinci, kteří misi vedou a koordinují kvůli bezpečnosti, pravidelně rotují – část práce odbavují z bezpečí keňského hlavního města Nairobi, zbytek za přísných bezpečnostních podmínek v Mogadišu. „Výjezdy po městě se snažíme minimalizovat, pečlivě plánovat a nezůstávat na místě víc než 20 minut,“ poodkrývá Horváth některá z bezpečnostních pravidel, která humanitární pracovníci v Somálsku používají. O dalších nechce z pochopitelných důvodů mluvit.
Mise Lékařů bez hranic je ale v Mogadišu spíš výjimkou. „Ta zóna je pro naše lidi pořád příliš riskantní. Musíme spoléhat na místní organizace,“ říká v klidu své rozlehlé kanceláře v keňském Nairobi vedoucí humanitární mise OSN pro Somálsko Mark Bowden. Zkušený humanitární pracovník, který v Africe pracuje desítky let, ví, o čem mluví. Chaotické Somálsko je i přes částečné zlepšení v kategoriích OSN zařazené mezi nejrizikovější destinace. „Lékařů bez hranic i jejich kolegů z Mezinárodního výboru Červeného kříže si vážím. Naše mise je ale robustnější a nemůžeme si dovolit posílat lidi na smrt,“ dodává Bowden.
Riziko je všude
Ti v první linii přemýšlejí jinak. „Pokud nás zdejší lidi potřebují, musíme se i přes riziko pokusit k nim pomoc dostat. To je základní pravidlo, od kterého odvíjíme všechno ostatní,“ říká Ondřej Horváth. Sám ale přiznává, že najít správnou rovnováhu mezi pomocí a vlastní bezpečností je velmi složité. Řada mezinárodních i místních pracovníků Lékařů bez hranic už přišla v Somálsku o život. Nejznámější je případ z ledna 2008, kdy tři zaměstnanci MSF najeli u jihosomálského města Kismaiyo na nastraženou minu a po výbuchu zemřeli.
Loni v říjnu unesli neznámí ozbrojenci dvě španělské pracovnice MSF v keňském uprchlickém táboře Dadáb. Dodnes se o jejich osudu moc neví. Podle keňských úřadů vede stopa k islamistům na jih Somálska. Útoky na lokální zaměstnance MSF jsou v Somálsku téměř na denním pořádku, při jednom z posledních přišli o život tři místní koordinátoři MSF ve městě Matabaan. Nečekané útoky granáty na základnu Lékařů bez hranic v Mogadišu se opakují se železnou pravidelností. Vedení mise je vždy pečlivě vyhodnocuje – pokud má signály o větším ohrožení, tak zahraniční pracovníky dočasně stahuje. Po několika týdnech je ale posílá zpátky, aby pokračovali v koordinaci humanitárních programů. „Je to trochu adrenalin, ale pořád nám to dává smysl. Člověk se musí naučit na riziko moc nemyslet,“ říká Ondřej Horváth.
Je to šance
Ulice Mogadiša a jeho bezprostředního okolí díky vojenské přítomnosti Africké unie i přes všechna rizika pomalu ožívají. Město je poseté přízemními domky, část z nich je po dlouholetých bojích téměř zničená. Mezi ruinami a všudypřítomnými mračny prachu ale proudí čím dál víc lidí. Na mnoha místech se rozbíhá distribuce humanitární pomoci a do města každým dnem míří tisíce nových uprchlíků. Podle odhadů OSN tady přechodně hledá útočiště až 300 000 lidí, které násilí a hladomor vyhnaly z jejich původních domovů na jihu země. Mogadišo je posledním útočištěm, ve kterém hledají pomoc. „Moc pomoci tady není, ale je to pořád lepší než doma. Tam nebylo nic,“ vypráví v jednom z uprchlických táborů třicetiletá Marjam. V prachu u nohou se jí povaluje malý podvyživený syn. Po bledé tváři mu stále lezou mouchy.
Bez silné centrální vlády je distribuce humanitární pomoci v Mogadišu chaotická. Vedle organizovaných táborů, kde je distribuce jídla a léků pravidelná, posévají město další a další divoké tábory, ve kterých je pomoci úplné minimum. V mnoha chatrčích, postavených z větví a pokrytých modrými plachtami se znakem „UNHCR“, se krčí další a další podvyživení lidé. Mnozí z nich se ve městě neorientují a pomoc se k nim nedostává. „Je to boj o život,“ vypráví Ondřej Horváth mezi stany uprchlického tábora Radžo na jižním okraji Mogadiša.
Tady distribuce pomoci začala v posledních týdnech fungovat. Lékaři bez hranic ji doplnili jedním ze svých tzv. health postů – polních vyšetřoven, ze kterých organizují další zdravotnickou pomoc. Lehčím případům ordinují léky, těžší se pokoušejí převézt do nejbližších nemocnic. Diagnózy dětí i dospělých se tady opakují jako přes kopírák. „Je to podvýživa, pak spalničky a velice silné průjmy, při kterých lidé strašně rychle ztratí vodu z těla a hrozí jim dehydratace,“ popisuje na horkém slunci hlavní problémy Somálců Ondřej Horváth. Má kolem sebe vějíř pěti ozbrojených ochránců a jeden z nich brzy připomíná, že dvacetiminutový limit pro pobyt na jednom místě vypršel. Riziko únosu nebo napadení je veliké, kolona dvou aut MSF proto raději rychle vyjíždí zpátky na základnu.
Až poteče krev
Po zhruba týdenním pobytu Mogadišo opouštíme. Jak dlouho tady dokáží Lékaři bez hranic svoji přítomnost udržet, nikdo netuší. Zprávy, které poté z regionu přicházejí, nevěstí nic dobrého. Po částečném zklidnění v říjnu a listopadu dorazila do hlavního města koncem roku další vlna střetů a bombových útoků, která řadu humanitárních projektů zastavila. Pak přichází tvrdý direkt. Podle agenturních zpráv postřílel jeden ze somálských zaměstnanců MSF na základně v Hotelu Paradise dva mezinárodní pracovníky. Přišel o práci a s pistolí se vrátil se pomstít. Napadení zevnitř ochranka nedokázala zachytit. Ondřej Horváth útok přežil a v oblasti zůstává dál. „Je to extrémně blbá situace. Oba kolegové byli výborní lidé, jeden z nich už byl na konci mise a měl jet brzo domů. Všichni se snažíme se teď co nejvíc vzájemně podporovat,“ napsal Horváth v emailu na konci prosince. O dalším osudu humanitární mise v Somálsku rozhodne vedení Lékařů bez hranic v nejbližších týdnech.
