To pradávný anarchistický buřič František Gellner je hořký: „Všichni mi lhali, všichni mi lhali,/blázna si ze mne dělali./Přede mnou citem se rozplývali,/za zády se mi vysmáli…“
Jakoby dnes obojí resonovalo v místech, která se módně nazývají „veřejný prostor“. Občanstvo je proti všem. A proti všemu. Současně „My“ máme pocit, že „Oni“ nám jenom lžou a smějí se nám; kdyby alespoň za zadkem, už rovnou bezostyšně do obličeje! Do kolonky „Oni“ je postupně zahrnováno stále více položek, roztahuje se v kolektivním i osobním vědomí, podvědomí i povědomí, produkuje nedůvěru, podezíravost, hloupost, závist, surovost, nevíru, nenávist…
Pravda, občané již začínají být směšní tím, jak jsou jednou naštvaní, že je teplo a pak že je zima. Projevy na demonstracích jsou mělké, jednostrunné, nevyargumentované výkřiky zoufalců a nesnášenlivců. Případně demagogů, kteří zoufalstvím umějí dobře oslovit nesnášenlivost. A skrýt za obojím svou touhu po sebeuplatnění a prodloužení malého mužství. Jenomže jejich slova dopadají na zemi zoranou politikou mnoha desetiletí, tedy pro vše, co kážou, velmi úrodnou. „Role národa dědičná“ je už natolik zprzněná, že začíná být jalová pro pozitivní a čestný vzmach. Dokráčeli jsme do stavu společnosti, v níž, kdyby Platón vystoupil v Akademii se svým: „Všechno zlato světa na zemi i pod zemí nevyváží svou hodnotou ctnost,“ byl by označen za pomateného vyznavače „pravdy a lásky“. A takto by na něj, prosím, plivli vlivní zástupci skupin „Oni“ i „My“. Neboť obojí jsou političtí sofističtí šmokové, kteří za nejvyšší dobro pokládají bohatství a moc a za spravedlivou pokládají vládu silných nad slabými. Ti první otevřeně, zatímco druzí skrývají touhu být bohatými, mocnými a silnými za hezká slova o dobru a spravedlnosti. Samozřejmě té jejich.
Vzpomeňme si, jak jsme soudili své otce a dědy, že uvěřili komunistům! Jak jsme jim vyčítali. Jak jsme se jim posmívali. A byli jsme při tom stejně hloupí. Skočili jsme na vějičku partě, která kázala lahodné víno funkčního svobodného trhu a čestného ideového sporu stran. Zatím nám nalila močůvku, z níž vyrostlo místo podnikání parazitování na společném rozpočtu a namísto politického soutěžení rozeřvané chřtány navenek protivníků, ve skutečnosti kšeftařských spřeženců v duchu opoziční smlouvy. A my jsme se nepozvraceli, nýbrž jsme pili, zapíjejíce drobty, za něž jsme byli vděční, a které padaly z korupčního stolu. Stejně jako před časem naši předkové (i my starší) činili předpodělané ústupky minulému odpudivému režimu za drobné ještě odpudivější výhody v šedivé existenci.
Tak, jak my se ptali tátů a dědků: „Jak jste mohli po válce bolševikům tak naletět?!“, budou se i nás ptát naše děti a vnukové, kterak jsme se mohli nechat tak pitomě ošálit po devětaosmdesátém. Těžko mladým radikálům vysvětlovat: ten systém není vůbec špatný, jenom jsme, bohužel, dovolili, aby ho vzali do umazaných rukou nepraví lidé. Byť jsme (alespoň já ano) o tom pevně přesvědčeni, a možná to naše přesvědčení je i pravda. Obávám se, že nás pošlou kamsi.
Nejpitomější je, že všeobecný odpor je nejvíc vyhrocen proti současné vládě, která (přes mnoho svých trapností, podrazů, vylomenin, zločinů, ba, řečeno s Tayllerandem, čehosi ještě horšího – chyb) se snaží s odpudivým dědictvím, které jí bylo uděleno, v rámci svých možností seč může něco provést. Ten rámec možností a „sečmůže“ jsou navíc velmi omezeny minulostí i současností české politiky. Petr Nečas kupříkladu: brodí se v kališti vztahů uvnitř své strany. Občas musí k proražení cesty v bahnisku použít i velmi páchnoucího proudu. Věřím, že doufá, že kdesi daleko na konci vyplyne alespoň relativně čistý nepatrný pramínek. Univerzální čistička politického prostředí ještě nebyla vynalezena. A ti, kdož říkají, že je to revoluce, patří mezi zlovolné šamany, zneužívající člověčí beznaděj a naivitu; takoví se v důsledku živí lidskou krví. Obrazně i doslova.
I přímé demokracie v nějaké krystalizované podobě, ničím nevázané, kráčející, jak doba dá a lid žádá, se obávám. Byť touhu po ní chápu. Jsem sice například proti lidové volbě prezidenta, ovšem jak se podivovat lidem, že po ní baží; poté co byli v přímém přenosu diváky hanebné volební komedie v roce 2008, kdy se o hlavě státu (!) rozhodovalo i na parlamentních záchodech. Bohužel si nedělám iluze ani o budoucím určování hlasů ve všeobčanském podhradí. I tam se rozhodnutí může rodit v hajzlících.
Také mě občas nocí honí podivný sen, v němž slyším, jak sám sobě říkám: „Jak lituji ty, kteří, když někdo ve volbách zvítězí, radují se, smějí, až hýkají jako osli. Či -- když někdo prohraje -- jsou smutní, pláčou, až bučí jako volci. A současně jak jim závidím jejich neochvějnou víru, že umějí najít ty pravé.“
Při tom jsem poctivým, dochvilným voličem všech voleb od roku 1990. V poslední době ale chodím sice k urnám už rozhodnut, s jedním lístkem v ruce, však s pocitem, že možná za chvíli tím, jak zvolím, udělám pitomost.
Chtěl bych patřit mezi ty, kteří mají jasno v tom, co změní dobu, politiku, občanstvo… Být součástí party, kterou charakterizují Suchý se Šlitrem: „My jsme ti stoprocentně rozhněvaní muži/My máme v srdci vzdor a v oku plno zloby/Ta naše píseň burcuje a paže tuží/Tomu na koho náhle padla tíha doby.“ Najít tu správnou cestu a pomoci ostatním vydat se po ní.
Když ale současně se v duši chvěje Gellner: „Srdce mé stále po lásce prahne,/nikomu však již nevěřím./Když někdo ke mně ruce své vztáhne,/ustoupím bojácně ke dveřím.“