V pondělí 18. února 2013 byla oficiálně zahájena pětisetčlenná výcviková mise Evropské unie v Mali (EUTM Mali), do které zhruba 50 vojáky hodlá přispět i ČR. Nebýt však rázného zásahu Francie, který započal 11. ledna, možná by dnes ani nebylo koho cvičit, protože by skoro celé Mali bylo pod kontrolou zahraničními džihádisty vedených povstalců.
Kde byla EU během krize v Mali?
Když jsem měl před časem možnost zapojit se do jednoho z projektů řešících roli EU na Blízkém východě, odmítl jsem jej na základě subjektivního názoru, že s Unií jsem se na Blízkém východě ještě nesetkal. Na jednu stranu je to nadsázka, protože EU uskutečnila či realizuje na Blízkém východě, v severní Africe a Sahelu (Niger) několik misí a řadu dalších aktivit, na druhou to ale je oprávněně cynické konstatování související se slabostí EU ve sféře Společné bezpečnostní a obranné politiky (CSDP).
Na Blízkém východě rozhoduje síla nebo aspoň peníze. Kdo si nemůže v případě nutnosti svůj názor vynutit nebo alespoň koupit souhlas ostatních, má smůlu. Například Izrael je toho v jistých ohledech vhodným příkladem. Evropská unie je na současném Blízkém východě naopak vnímána jen jako dojná kráva, navíc v poslední době ne zrovna nejlépe živená, případně jako kýžené místo pro azyl či zisk pracovního místa, a ne jako ideový vzor, demokratizátor či snad dokonce obávaná velmoc.
Pro nezúčastněného pozorovatele může být matoucí diskurs EU v otázkách její role v mezinárodní bezpečnosti. Pokud se však prodere záplavou propagačních materiálů a honosných prohlášení, zjistí, že brzo už nebude mít EU co do zahraničí poslat, případně jak to tam dopravit. Bez schopnosti projekce síly se totiž v zahraničí intervenovat jaksi nedá. Další věcí je utkvělá představa Unie, že vytvořením institucionální struktury se dá nahradit nedostatek politické vůle. EU tak sice disponuje svými “battle groups”, avšak ty budí spíše dojem cínových vojáčků, které se nehodí vyndávat z krabice, protože by se jim mohlo něco stát. Asi proto nebyly nikdy nasazeny…
Nebýt Francie (a prezidenta Hollanda) a jejího rozhodnutí nasadit vlastní vojáky, bylo by Mali vydáno napospas islamistickým radikálům a s ním částečně i teritoria dalších států v sousedství. Nakonec dobytí pouštního území o rozloze Francie vyžadovalo nasazení jen kolem 4000 dobře vycvičených vojáků a měsíc času… Příště ale už nemusí Francie chtít hrát roli hasiče, který zachraňuje, na co Afričané nemají schopnosti a Evropská unie vůli.
Tréninkové mise s vojáky, kteří se přímo nezapojí do bojových operací, jistě vypadají dobře v médiích a nepokouší tolik veřejné mínění. Dovolím si však tvrdit, že terorista představuje i pro politika větší hrozbu než jeho volič. EU, a to jsme i my, by si to měla uvědomit dříve, než bude pozdě.
