Heslovitá zpráva think-tanku International Crisis Group z prvního července o vývoji situace v Libanonu se čte jako válečný deník: „…sektářské střety jsou na vzestupu. Ostřelování přes syrskou hranici pokračovalo odpálením přinejmenším 12 raket na (východolibanonské) město Baalbek a ostřelováním údolí Bikáa a pohraničních měst Hermel a Arsal. Demonstranti protestující proti ostřelování zablokovali silnice v Bikáa a Bejrútu (…) a střetli se s armádou. Výsledkem je jeden mrtvý. Střety mezi stoupenci šejka al-Asíra a prohizballáhskou skupinou v Sidonu (…) 18. června, 2 mrtví. První střet mezi armádou a stoupenci šejka Asíra (…) blízko Sidonu 23. až 24. června, tucty mrtvých (…). Násilí v Tripolisu mezi alawítským a sunnitským obyvatelstvem z počátku měsíce nechalo přinejmenším 6 obětí.“
Jak je zřejmé, čísla mrtvých a zraněných v Libanonu v posledních týdnech vytrvale rostou a libanonské bezpečnostní složky mají čím dál více plné ruce práce zabránit tomu, aby se z „kontrolovaného chaosu“ a mezikomunitního a meziklanového vyřizování účtů a sem tam i krevní msty stalo něco horšího. V únoru jsem psal o tom, proč není v Libanonu občanská válka a kterak se tato levantská země úspěšně, byť jen tak tak, drží stranou syrského krveprolití. Na zemi menší než Středočeský kraj celkem výkon. Nic však netrvá věčně, a čeho je moc, toho je příliš.
I v Libanonu se totiž časy změnily. Prodyšné hranice, kde právo a pořádek žijí vlastním životem lokálních klanů, a rostoucí zapojení libanonských sunnitských islamistů na straně protirežimní a libanonského šíitského hnutí Hizballáh na straně prorežimní ve válce v Sýrii jsou velmi třaskavé přísady do libanonského sektářského koktejlu, který poslední měsíce a týdny intenzivně bublá. Pokud si k tomu člověk přidá masivní příliv uprchlíků a zahrne i trochu statistiky, například fakt, že v Libanonu je už přes milion syrských uprchlíků, což tvoří více než čtvrtinu libanonské populace, a další přicházejí, tak je důvod k obavám.
V souvislosti s tím navíc rostou ceny ubytování stejně jako zbraní na černém trhu. Zvedá se pouliční kriminalita a místním komunitám dochází trpělivost s živením nezvaných hostů, kteří nemají kam jít. Někde uprostřed se pak zmítá libanonská armáda a policie, kterým shodou okolností chybí část velení, a slabý a finančně vyčerpaný libanonský stát, který ani nemá sestavenou vládu poté, co ta stará padla. Syrští rebelové přes hranici do Libanonu sypou rakety na šíity a syrský režim pro změnu raketami z helikoptér ostřeluje v libanonském pohraničí sunnitské obyvatelstvo. Životem vycepovaný Libanonec by na to před cizincem asi cynicky utrousil anglickou frázi: „Welcome to Lebanon!“
V Libanonu jsou dnes tři hlavní epicentra konfliktu – druhé největší město Tripolis, údolí Bikáa u východní hranice se Sýrií a město Sidon na jihu. V Tripolisu se vzájemně periodicky likvidují sunnité a alawíté (sunnitská sekta stojící blízko k šíitům) v nesmyslných pouličních bojích, jež nemají vítěze, v Bikáa spolu pro změnu aktuálně válčí sunnitské a šíitské klany o kontrolu nad tamní hranicí a jejími pašeráckými stezkami a v Sidonu se přetahují o kontrolu Hizballáh a místní sunnitští extrémisté. Pokud by se tato epicentra spojila či začala vzájemně umocňovat, bude v Libanonu horko.
Žádný vnější aktér si nepřeje v Libanonu nezvládnutelný chaos. I Hizballáh a libanonští politici se mu snaží vyhnout. Nejsme v 70. letech, kdy si řada domácích aktérů „syslila“ zbraně a chtěla konfrontaci. Avšak čím déle se v Sýrii válčí, tím víc jsou vztahy a situace v Libanonu napjaté a tím více je země zapojována proti své vůli do regionálního střetu mezi sunnity a šíity. Jinými slovy: země je zapojována do sektářského transnacionálního konfliktu, který dnes destabilizuje půlměsíc od Bagdádu po Bejrút.
Všichni mají nervy na pochodu. Bude dřív v Sýrii mír nebo to už někdo nevydrží a zmáčkne také v Libanonu spoušť? Zahájí dříve Západ v Sýrii intervenci nebo tamější režim úspěšně dotáhne šňůru bitev o Kusajr, Homs a Aleppo a v Libanonu se proto nebude měnit status quo? Ale co, dost chmurných úvah a předpovědí, v Libanonu vždy bylo, je a bude „živo“. Mysleme radši pozitivně a podívejme se na úžasně mírumilovnou reklamu na vstup do libanonské armády (LAF). Kdo Libanon zná, tak ví, že nebýt LAF, ležela by Francie Blízkého východu již dávno opět v troskách. Držme jí palce, bude to potřebovat.
