Jaro je v Sofii nejkrásnější a nejpříjemnější roční období. Do města se vrací slunce, zeleň i barvy, jako asi všude jinde v těchto zeměpisných šířkách. Jedna z veselých barev centra tu však patří celoročně dlažbě – je žlutá. Řeknete-li v Bulharsku, že se něco stalo na žluté dlažbě, nemusíte dodávat kde – je jasné, že se jedná o část metropole, kde stojí sídlo prezidenta, sídlo vlády, Národní galerie (Carského paláce), katedrála Alexandra Něvského, parlament (přesněji Národní shromáždění), Národní divadlo, Akademie věd, že jde o historické, kulturní i administrativní centrum. V letech, kdy dláždění změnilo vzhled náměstí a ulic, vznikly i některé pro tehdy mladou a rychle se vyvíjející Sofii důležité dominanty – Národní divadlo, katedrála, Vojenský klub, městská tržnice, velké městské (Centrální) lázně.
Sofijská cesta do Smaragdového města
Legenda praví, že žlutá dlažba byla darem rakousko-uherského panovníka (tedy Františka Josefa I.) k svatbě Ferdinanda I., bulharského monarchy v letech 1887–1918. Je to sice romantické a pro bulharský stát jako uznání velkou monarchií i lichotivé. Pravda je nicméně jiná. Žluté dlažební kostky byly skutečně vyrobeny v Rakousku-Uhersku (na území dnešního Maďarska) z vápence z dolu u Budapešti, ovšem na objednávku sofijské radnice. Svých skoro 60 000 m2 pokryly v letech 1906–7, což vylučuje hypotézu o královském daru – první Ferdinandova manželka byla po smrti a s druhou se ještě neoženil. Žluté kostky tak přežily mnohé – běžný provoz, zloděje, bombárdování Sofie spojenci za druhé světové války, všechny politické změny, velké demonstrace 1989–90 i ty loňské – celkem 107 let.
Dočetla jsem se, že se Lyman Frank Baum údajně inspiroval sofijskou dlažbou při psaní Čaroděje ze země Oz – po cestě dlážděné žlutými cihlami se Dorotka přece vydala do Smaragdového města. Zní to pěkně a zajímavě, stejně jako verze o svatebním daru, je to však pravděpodobně jen náhoda. Přesto dobrý tip, jak dětem znalým země Oz zpříjemnit poznávání Bulharska.
Ač zajímavá a hezká, působí sofijská žlutá dlažba i problémy. Hlavním z nich je skutečnost, že při dešti či sněhu se stává její povrch velmi kluzkým a chůze nebo jízda srdcem hlavního města může skončit nehodou. Rostoucí dopravní zátěž jejímu stavu také nijak neprospívá – vozovka se ničí, vznikají nehezké a nepohodlné nerovnosti a každá oprava znamená pečlivou ruční práci, což vůbec není levné. Občané Sofie si však své město bez tohoto symbolu představit nedokáží – nikdo si už ulice bez něj nepamatuje, nezažil je. I proto v době, která přeje spíše praktičnosti a modernizacím, zařadili radní žlutou dlažbu na seznam chráněného kulturního dědictví. Město má k dispozici stále dost náhradních kostek z původní várky, uvažuje se však i o budoucí vlastní výrobě, když by ani ty nestačily. V dohledné době však budeme v Sofii dál chodit a jezdit po těch autentických.
Ač je jedinečná a patří k místním zajímavostem, není vzor jedinečné sofijské dlažby ústředním motivem žádných suvenýrů. Je považována za neodmyslitelnou samozřejmost, je součástí všedního života. A to je pravděpodobně jedna z nejlepších věcí, které si můžeme pro památku přát – aby s námi byla takto spjata a my s ní.
