Praha - O tom, co se dělo během let 1968 a 1969, která zásadním způsobem ovlivnila životy snad všech lidí v tehdejším Československu, se napsala řada historických publikací. Obsahují fakta, projevy, osudy nejvyšších představitelů naší země, ale tuto osudovou dobu různě prožívali i obyčejní lidé, pro které bylo pražské jaro nadějí pro lepší život. A právě o nich vypráví kniha Jiřího Svejkovského Čas marných nadějí (Roky 1968 a 1969 ve zpravodajství ČST). Dokument připomíná některá známá fakta, ale i dosud nezveřejněné podrobnosti o tom, jakým způsobem se televizní pracovníci podíleli na informacích o vývoji politických událostí v těchto krizových letech.
Jak ČST vysílala ve dnech sovětské okupace - vzpomíná jeden z těch, kteří byli u toho
Detailně popisuje zpravodajské vysílání od ledna 1968 až po srpen 1969 v osobním pohledu a svědectví tehdejších pracovníků Československé televize. Roky 1968 a 1969 jsou už hodně vzdálené, nicméně snad v povědomí i lidí mladších zůstávají coby milníky naší nedávné historie. Jejich účastníci si tehdejší události pamatují samozřejmě po svém, podle toho, v jakém věku a v jaké životní situaci je prožívali i vzhledem k tomu, jak dalece objektivní reflexi jim svědomí dovolí. Lidé z televize (tehdy, jak známo, byla jediná, stejně tak jako rozhlas) byli u všeho podstatného, co se dělo.
Autor je jeden z těch, kteří to vše v televizi zažili. Na 117 stranách se rozepisuje o málo známých faktech a nezveřejněných informacích, aby připomněl zejména činnost televizních techniků. Pro svou knihu využil písemné záznamy svých kolegů techniků, své archivní písemnosti a fotografie. Součástí publikace jsou i písemnosti televizních diváků, čímž autor dokládá někdy opomíjenou nadšenou podporu většiny obyčejných lidí pro politiku socialismu s lidskou tváří. Složitost období dotváří i hlasy z druhé strany barikády – názory některých zapřísáhlých komunistů, kteří redaktorům televize za jejich činnost v této době vyhrožovali dokonce i fyzickým násilím.
Při čtení tohoto knižního dokumentu lze začít od obrazové přílohy a faksimilií dopisů od diváků. Na snímcích, často amatérských a většinou pořizovaných z obrazovky, si můžeme připomenout tváře tehdejších zpravodajů, komentátorů a hlasatelů, ale také techniků, kteří ve vypjatých okamžicích neváhali osobně zaštítit potřebu objektivních informací.
Pozornost si po letech zaslouží divácké dopisy, které tvoří přílohu publikace. Diváci se tehdy se zpravodaji, hlasateli a komentátory silně identifikovali, upínali se ke zpravodajství, dojatě za ně děkovali, podporovali odpor proti okupantům. Ale také někteří hodně nevybíravě dávali průchod své nenávisti – ti se obvykle podepisovali jako „lidé z hor“ nebo „posluchači a diváci z Brna“…
Den po dni, jak to vypadalo v ČST
Večerní komentované zpravodajství těsně před 22. hodinou. Moderátor odvysílal informaci, že podle jisté západní agentury se u našich hranic soustřeďují vojska Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy. Závěrem se omluvil divákům, že jim bohužel nemůže říct nic, co by je potěšilo, a skončil slovy: „Zítra snad budeme vědět víc, dobrou noc.“
Dobrá noc to ale nebyla. Pak už jsme všichni jen vyslechli mimořádné vysílání Československého rozhlasu o tom, že nás obsadila vojska Varšavské smlouvy.
Autor barvitě líčí své vzpomínky, ale odkrývá i zajímavé skutečnosti, například to, jak se díky osobní statečnosti redaktorů dostávaly do éteru zprávy, které měly zůstat v tajnosti. Jednalo se i o text mimořádného vysílání rozhlasu, který neměl být v noci vysílán. V dokumentu autor předkládá i vzpomínky svých přátel a spolupracovníků.
Detailně popisuje vzrušené okamžiky televizního vysílání – jak Sověti dorazili do zpravodajského studia Besedy a jak vyhnali od mikrofonu moderátorku Kamilu Moučkovou a jakým způsobem se vysílalo z náhradních prostor - vysílalo se vše, co hýbalo celým národem – informace o dění kolem nás, projevy nejvyšších představitelů země.
Text ze Svejkovského publikace
Signál z Měšťanské besedy odcházel na vysílač Cukrák pro Prahu a střední Čechy a odtud do dalších lokalit. Moučková stačila přečíst několik zpráv a vyjádření československé vlády, když vtom do studia A, odkud se vysílalo, vrazili ruští vojáci. Vladimír Železný, který tehdy pracoval v ČST jako externista zahraniční redakce Televizních novin, na ně vzpomíná jako na „nějaké Kazachy, zkrátka šikmooké tváře“: „Byli možná vyděšenější než my, prst stále na spoušti.“ Moučková ale odmítla přerušit vysílání a neukončila ho ani po telefonátu ústředního ředitele ČST Jiřího Pelikána, kterého drželi ruští vojáci v jeho kanceláři v budově Plodinové burzy v ulici Na Příkopě. „Zeptala jsem se ho, jestli ho drží pod krkem. Řekl mi, že jo. Tak jsem mu odpověděla, že na to kašlu a že budeme vysílat do té doby, než zhasne Cukrák,“ líčí Moučková.
A co bylo potom?
Po 27. srpnu 1968 se Československá televize definitivně odmlčela. Vysílání obnovila až 4. září večer. Pro diváky se zdánlivě nic nezměnilo: na obrazovce se objevily tytéž tváře jako před a během okupace. V pozadí ale už probíhaly ostré čistky. Třicátého srpna 1968 ustavila vláda Úřad pro tisk a informace (přezdívaný jako ÚTISK), a de facto tak obnovila cenzuru, 23. září obdržel kolektiv pracovníků Čs. televize v českých zemích cenu míru za srpnové vysílání. O dva dny později vláda odvolala ústředního ředitele ČST Jiřího Pelikána, jednu z klíčových postav srpnového vysílání. V televizi začala normalizace.
Následující kapitola věnovaná roku 1969 pak líčí počátky konsolidace poměrů v televizním zpravodajství. Velmi napjatou atmosféru mnozí ti, co se aktivně podíleli na vysílání ve dnech okupace, nepřežili a buď sami odešli, nebo byli tzv. odejiti.
Jiří Svejkovský nastoupil do ČST jako ekonomický redaktor, později dokonce působil i jako politický komentátor. V srpnu 1968 při sovětské okupaci vysílal z náhradních prostor a koncem roku 1969 z normalizované televize raději sám odešel.
GALERIE
Dokumentární publikace Čas marných nadějí (Roky 1968 a 1969 ve zpravodajství ČST