Na troskách ghetta budeme se smát, zpívali si v Terezíně. Ten ale nebyl přestupní stanicí domů

26 minut
Příběhy 20. století: Ghetto Theresienstadt a transporty na východ
Zdroj: ČT24

Terezínské ghetto bylo místem protikladů. O naději na konec utrpení tu Židé mohli zpívat svobodněji než kde jinde v protektorátu, jenomže tato benevolence byla jen divadlem pro vnější svět. Nedobrovolné obyvatele přeplněného města decimoval hlad a nemoci, byli vystaveni krutosti svých věznitelů – a všudypřítomný byl strach, že deportované čeká „něco horšího“. Tušení vzrostlo, když do Terezína vlaky už nejen přijížděly, ale začaly i odjíždět. „Ghetto Theresienstadt a transporty na východ“ je tématem třetího dílu Příběhů 20. století, které ve třetí řadě mapují okolnosti holocaustu v českých zemích. Zdokumentované výpovědi přeživších vysílá Česká televize každou neděli odpoledne na ČT2.

Židovské obyvatele protektorátu Čechy a Morava deportovali nacisté s chladnou důsledností do Terezína, kde bylo na podzim 1941 zřízeno ghetto. Transporty sem nové obyvatele ale dovážely i z Německa, Rakouska, Slovenska či Nizozemí.

„Nemohl jsem mluvit, ale mohl jsem vidět“

Michaela Vidláková, ročník 1936, má s Terezínem spojenou první ze svých matných vzpomínek. Vybavuje si nedostatek místa, s nímž se potýkal i tamní dětský domov (Kinderheim), kam byla umístěna. Spalo se na půdách, ve výkladních skříních, její postel tvořily dvě sešoupnuté lavice.

„Byla jsem strašně šťastná, když jsem po nějaké době dostala přidělené místo na kavalci,“ přiznává, „ale vůbec jsem si neuvědomila, že to asi stálo život nějaké dítě, které to místo uvolnilo, protože šlo do transportu.“

Přímo v ghettu zemřelo více než třicet tisíc lidí. Mnohé udolal hlad a nemoci, mnozí nevydrželi kruté zacházení. Obávaným místem byla zvláště Malá pevnost, kde gestapo zřídilo věznici. Felix Kolmer sem byl přidělen na práci. Dohlížel na něj esesman, který si dlouhou směnu krátil tím, že do židovského mladíka kopal.

„Nemohl jsem s nikým mluvit, to bylo zakázané, ale mohl jsem vidět. A viděl jsem strašné věci,“ mluví Felix Kolman v dokumentu o momentech, na které nedovede zapomenout.

„Viděl jsem, jak jednomu motykou přerazili obě ruce a pak musel s těma zlomenýma rukama pracovat, za obrovských bolestí. A když se mu ta práce nedařila, tak ho ještě bičovali. Samozřejmě tentýž den zemřel.“

Mají park a můžou si zpívat

Terezín byl místem paradoxů: Na jedné straně se v něm žilo za nedůstojných podmínek a umíralo, na druhé straně se tu Židé, dokonce s podporou nacistické správy, mohli zabavit kulturní činností, která by mimo zdi ghetta jen těžko prošla.

Zinscenované záběry života Židů v Terezíně
Zdroj: ČT/Paměť národa

„Hitlerovci se od začátku domnívali, že budou moci z Terezína zřídit modelové ghetto, kam budou moci za určitých podmínek pozvat relativně nezávislou delegaci, aby ukázali, jak pečují o Židy. Že Terezín není vyhlazovací mašinérie, že tam mají nemocnice, dokonce park. Celé ghetto se proměnilo v Potěmkinovu vesnici,“ vysvětluje Toman Brod.

Delegace se zástupci Červeného kříže Terezín skutečně v roce 1944 navštívila, nacistické divadlo neprohlédli. Ve stejném roce vznikl i propagandistický dokument, známý pod neoficiálním názvem Vůdce daroval Židům město. I jeho smyslem bylo ukázat, jak dobře si Židé v Terezíně žijí.

Díky tomuto zvrácenému záměru se mohla v ghettu beztrestně zpívat Terezínský marš. Píseň, kterou složil deportovaný kabaretiér Karel Švenk, se stala neoficiální hymnou ghetta. Končila slovy: „Hola, zítra život začíná / a tím se blíží čas, / kdy sbalíme svůj raneček / a půjdem domů zas. / Všechno jde, když se chce / za ruce se vezmeme / a na troskách ghetta budeme se smát.“

„To bylo nepředstavitelné, že by v Praze někde na jevišti někdo zpíval o tom, jaká to bude radost a zábava, až skončí protektorát. V tomto smyslu byl Terezín snad jedním z nejsvobodnějších míst v celé Říši,“ domnívá se Toman Brod.

„Maminka nám napíchala benzin“

Z koncertů, divadel, kabaretů a přednášek, které se ve stísněné atmosféře ghetta odehrály, se stala jakýmsi symbolem dětská opera Brundibár. I příběh o tom, jak děti vyzrají na nepřejícího flašinetáře s nápadným knírem, byl zneužit nacistickou propagandou – a pro většinu účinkujících se stal labutí písní. „Všechny ty děti, co tam hrály, šly do plynu. I orchestr, který je doprovázel,“ říká Petr Riesel. Jemu se podařilo smrti vyhnout. Ovšem za nemalou cenu.

Archivní fotografie opery Brundibár v Terezíně
Zdroj: ČT

„Měl to být i můj osud s bratrem, ale máma nám napíchala benzin, abychom měli velké horečky a dostali se z transportu, poněvadž Němci chtěli mít pověst, že transport není likvidační, že lidi jedou na práci, tak tam chtěli mít zdravé lidi. To nás zachránilo asi dvakrát. Samozřejmě jsme to odstonali. Měl jsem z toho benzínu záněty mozkových blan nebo meningeální těžké reakce při horečkách,“ popisuje.

V ghettu, ale aspoň „doma“

Jinde zakázané divadlo a hudba byly pro vězněné Židy vzpruhou, skutečnost ale zakrýt nemohly. „Nebyly jsme dost najedené, byly jsme pořád nemocné, bylo tam spousta blech a štěnic,“ vyjmenovává Dagmar Lieblová, za války jedna z terezínských děvčat.

„Kromě toho jsme měli neustále strach, že nás pošlou z Terezína dál. Když se začalo říkat, že zase pojede transport, tak se každý bál, to bylo vůbec nejhorší ze všeho. Protože Terezín nebyl žádný ráj, ale byli jsme ještě doma svým způsobem, ještě jsme byli v Čechách.“

Terezín se od ledna 1942 stal vytíženou přestupní stanicí. Transporty do něj nejen přijížděly, ale začaly i odjíždět – směrem na východ. V době, kdy ghetto vznikalo, už nacisté Židy na východě masově vraždili, třeba v Chelmnu na polském území zplynováním ve speciálních autech. Cílovou stanicí prvních dvou transportů z Terezína byla Riga v Lotyšsku.

V prvním vlaku seděla i Irena Racková. Osazenstvu nacisté tvrdili, že jedou za prací. „Když jsme přijeli, bylo čtyřicet stupňů pod nulou,“ líčí. Přesto svým způsobem měla štěstí, pro terezínské obyvatele, kteří v dobytčích vagonech dorazili o pár dní později, se Riga stala poslední zastávkou. Nacisté z transportu vybrali 76 práce schopných mužů, zbývajících 924 lidí postříleli v blízkém lese. Mezi nimi i příbuzné Ireny Rackové.

Transport Židů do Terezína
Zdroj: ČT/Paměť národa

„Raději jsme se chtěli zabít, ale nebylo jak“

Na podzim 1942 zavedly koleje osmnáct tisíc lidí z Terezína do tábora Treblinka. Z deportovaných přežili pouze dva. V říjnu začaly jezdit vlaky do Osvětimi, kde už pracovaly plynové komory. Ačkoliv obyvatelé terezínského ghetta dlouho nic o „továrně na smrt“ nevěděli, věděli, slovy jedné z přeživších Chany Malka, „že to bude horší“.

Tehdy třináctiletá Evelina Merová musela do transportu jedoucího neznámo kam nastoupit rovnou z nemocniční postele. Encefalitida nebyla důvodem k odkladu. „Všude byl sníh, jeli jsme divnou krajinou, najednou jsem pochopila, že se nevrátíme. Byla jsem velice klidné dítě, ale najedou na mě padla taková hrůza a začala jsem úplně hystericky křičet a plakat, tenkrát jsem pochopila, že jsme prohráli,“ zmiňuje pro ni zásadní moment z cesty, jejímž cílem se ukázala být Osvětim.

V zimě vyhnali na osvětimskou rampu z terezínského transportu i Ditu Krausovou a její matku. Smrt jim přišla snesitelnější než přežívání ve vyhlazovacím táboře. „To zoufalství bylo takové, že jsme si řekly s maminkou: Uděláme sebevraždu. Už se to nedá snést,“ vypráví Dita Krausová. „Ale nebylo jak. Přemýšlely jsme, jak bychom… bez provazu, bez vysoké věže, bez hluboké řeky, jak bychom to provedly prakticky. No nebylo jak. Tak jsme to táhly dál.“

Deportace z Terezína na východ nepřežilo více než 83 tisíc lidí. Televizní Příběhy 20. století připomínají, že každý z nich měl svůj osobní příběh, své jméno a svou tvář.

Dokumentární cyklus vychází ze svědectví pamětníků. První řada, kterou Česká televize odvysílala v roce 2017, se věnovala normalizaci. Pokračování zaznamenalo osudy, které poznamenala revoluce v roce 1989. Třetí série se pokouší co nejúplněji zmapovat okolnosti a specifika holocaustu v Československu. Dokumenty využívají rozhovorů shromážděných v projektu Paměť národa.

Společnost Post Bellum, která je spolu s ČT autorem televizních Příběhů 20. století, snímá rozhovory metodou zvanou Eye Direct. Respondenti sice vědí, že jsou natáčeni, kamera i tazatel jsou však za zrcadlem a respondenti objektiv kamery nevidí. Výsledný záznam potom vytváří v divácích pocit, že postavy dokumentu hovoří právě k nim, že gestikulují, jako by spolu seděli u jednoho stolu.

Příběhy 20. století
Zdroj: ČT

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Při procesu s nacisty byl důkazem i film. Archivy hledali dva američtí bratři

Nový film Norimberk s Russellem Crowem v kinech obrací opět pozornost k norimberskému procesu. Médium filmu souvisí s ostře sledovaným soudem ale i jinak – záběry promítané v soudní síni posloužily tehdy jako důkaz. Část z nich na zpravodajské misi v poválečné Evropě nasbírali bratři z hollywoodské rodiny.
před 2 hhodinami

„Vážený soudruhu prezidente.“ Historik zkoumá příběhy skrz normalizační dopisy Hradu

V průběhu normalizace registrovalo oddělení stížností prezidentovy kanceláře stovky tisíc dopisů. Nejvíc jich bylo doručeno prezidentovi Ludvíku Svobodovi v roce 1969. Dopisy odrážejí běžné problémy společnosti, jako jsou bydlení, sociální zabezpečení, cestování do zahraničí a školství. Ve své knize „Vážený soudruhu prezidente“ nabízí historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Tomáš Vilímek desítky příběhů odhalujících jak úsměvné, tak tragické stránky života za normalizace.
před 8 hhodinami

Czech Press Photo vyhrála fotografie horníka z dolu OKD

Nejlepší fotografií 31. ročníku Czech Press Photo byl vyhlášen snímek ze série s názvem „Práce horníků na dole ČSM – Sever (OKD)“ Lukáše Kaboně z Deníku. Uspěl v konkurenci téměř 300 fotografek a fotografů, kteří do soutěže zaslali 5250 fotografií. „Zavírání dolů v České republice představuje uzavření významné etapy průmyslové historie a proměnu vztahu společnosti k životnímu prostředí. Těžba uhlí po desetiletí formovala krajinu i životy lidí, často s negativními dopady přesahujícími hranice Moravskoslezského kraje. Uzavření posledního černouhelného dolu ve Stonavě je symbolickou tečkou za érou hlubinné těžby na Ostravsku. Fotografovi Lukáši Kaboňovi se podařilo tento přelomový okamžik zachytit s věcnou přesností a silnou výpovědní hodnotou,“ uvedla porota. Ceny se letos udělovaly v devíti kategoriích. Oceněné fotografie budou k vidění v Nové budově Národního muzea od 11. května do 30. listopadu 2026.
před 18 hhodinami

Archeologové v Itálii objevili ztracenou Vitruviovu baziliku

Archeologové v Itálii našli pozůstatky více než dva tisíce let staré veřejné budovy, jejíž návrh připisují starověkému římskému architektovi Vitruviovi, známému jako otec architektury. Pozůstatky starověké baziliky našli archeologové v centrálním italském městě Fano severovýchodně od Říma.
včera v 10:28

Zemřel italský módní návrhář Valentino Garavani, bylo mu 93 let

Italský módní návrhář Valentino Garavani a zakladatel značky Valentino zemřel ve věku 93 let, informovala tisková agentura ANSA. Zesnul v pondělí pokojně ve svém římském sídle obklopen blízkými, oznámila v prohlášení Nadace Valentina Garavaniho a Giancarla Giammettiho, který byl Valentinovým dlouhodobým společníkem a obchodním partnerem.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026

Sluhu dvou pánů v Ústí hraje žena a komentuje současnost

Činoherní studio v Ústí nad Labem sáhlo po osvědčené komediální klasice. Nastudovalo commedii dell’arte Sluhu dvou pánů. Titulní roli vychytralého sluhy Truffaldina ale hraje netradičně žena – Marie Machová.
19. 1. 2026

Jihočeské divadlo je první veřejnou kulturní institucí v Česku

Jihočeské divadlo se jako první scéna v zemi stalo takzvanou veřejnou kulturní institucí. Ta oproti příspěvkové organizaci umožňuje víceleté plánování i financování z více zdrojů. Právě divadla často argumentují tím, že obsluhují diváky celého kraje, proto by se na jejich financování nemělo podílet jen město, v němž sídlí.
19. 1. 2026

Nejvíc nominací na Českého lva má Franz, dvojí šanci na cenu mají Trojan i Geislerová

Patnáct nominací na cenu Český lev za rok 2025 získal snímek Franz, který polská režisérka Agnieszka Hollandová natočila v české koprodukci o spisovateli Franzi Kafkovi. S třinácti nominacemi následuje drama Sbormistr, o další dvě méně obdržel snímek Karavan. V hereckých kategoriích mají po dvou nominacích Anna Geislerová, Elizaveta Maximová a Ivan Trojan. Vítězové budou oznámeni 14. března v přímém přenosu České televize.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026
Načítání...