Ženská a kamna mají být doma, tvrdil básník a výtvarník Jiří Kolář. Když s ním a dalšími umělci seděla básnířka Bohumila Grögerová u stolu v kavárně Slavia, netroufla si prý se vůbec zapojovat do hovoru. Její hlas je ale přesto doteď slyšet, i když někdy v souzvuku, někdy v zákrytu hlasu opět jiného muže – celoživotního partnera a spoluautora Josefa Hiršala. Dost o literární experimentátorce a překladatelce říká i aktuální výstava, kterou Památník národního písemnictví připravil k blížícímu se stému výročí jejího narození.
Zvídavá Bohumila Grögerová. Při hovoru s muži seděla jako puťka, v poezii experimentovala
Deru se deru z mlhy ven / nadarmo / obrůstám mlhou ze všech stran / potřebuji knihu a číst / potřebuji tužku a psát / knihy v mlze padají / tužka i ruka mizí. Už téměř nevidoucí psala Grögerová svůj Rukopis, který se v cenách Magnesia Litera stal Knihou roku 2008.
Téměř devadesátiletá spisovatelka básnickou skladbu začíná citací nemocniční zprávy o své slepotě. Text byl vytištěn tak, jak ho psala omezená svým handicapem – velkými písmeny, bez interpunkce. I přes nezvratnou ztrátu důležitého smyslu ale její osobní zpověď vyznívá v závěru smířlivě a nadějně: dokud jsou nablízku přátelé, dokud zbývá fantazie a paměť, dokud lze psát a neztratit zcela pouto se skutečností, není tak zle.
Styděla se, že píše
Básně začala Bohumila Grögerová psát už na gymnáziu, tehdy je ale podepisovala jako Mirek Hladík. „Strašně jsem se styděla, že to píšu, jako holka…,“ přiznala později. O své tvorbě pochybovala neustále. Tvořila, ale i ničila (destrukce byla ostatně součástí jejích tvůrčích postupů), část svých prací spálila. „Určité věci čeká zmar, všechno se nemůže vyjevit, vyplatit, něco se ztratí, něco odpadne, a možná i věci cenné, ale proč ne,“ vysvětlovala ve snímku Vidím tě ve slovech, která nevidím. Natočila ho kurátorka výstavy v Památníku Hana Nováková.
Pod vlastním jménem nakonec vydala desítky knih, ať už jako autorka, nebo překladatelka. Překládala z němčiny, francouzštiny a angličtiny. Jazyková vybavenost se jí hodila i jako spisovatelce, čerpat mohla ze zahraničních tisků a z dopisování s cizojazyčnými autory. „Zapojila se do evropského kontextu experimentální poezie. V tom je její přínos dodnes platný,“ upozorňuje kurátor výstavy Ladislav Šerý.
Slovo přestalo platit
Experimentální poezii se – spolu s Josefem Hiršalem – věnovala i teoreticky a experimentální principy využívali v tvorbě pro děti. A samozřejmě ve společných dílech. Ať už to byl jeden z prvních pokusů o poetické pokusy v českém prostředí, tedy sbírka Job-Boj, nebo tisícistránkové memoáry Let let, které jsou důkladným svědectvím o české kultuře od stalinských padesátých let do konce pražského jara. Koláž vzpomínek, deníkových zápisků, překladů, dopisů i citací vyšla v samizdatu, oficiálního úplného vydání se dočkala až v roce 2007.
Pro jejich experimentální tvorbu byla typická právě koláž, rozkládání a opětovné skládání textu. „Jazykem reagovali na oficiální politickou doktrínu a komunistickou stranu, která si jazyk přivlastnila a znásilnila,“ doplňuje kurátorka Hana Nováková.
Výstava připomíná tvorbu Bohumily Grögorové (zdroj: ČT24)
Podle Grögerové slovo přestalo mít platnost, nevztahuje ten dojem ovšem jen na Československo, kde veřejný prostor zaplňoval balast frází. „Když se nám dostal do ruky jeden západní časopis, zjistili jsme, že nejen u nás, ale i jinde mají lidé pocit, že přestal platit původní význam a že ho začínají spisovatelé dávat do jiných souvislostí, analyzovat ho nebo rušit. A my jsme ho začali vizualizovat,“ shrnula.
Hra na schovávanou
Zájmeno „my“ označuje Bohumilu Grögerovou a Josefa Hiršala. Seznámili se na začátku padesátých let, kdy oba pracovali v nakladatelství Naše vojsko. A kdy zmíněná nesmyslnost začala být čím dál zřetelnější. Bohumila Grögerá v té době byla vdova se dvěma dětmi. Její manžel nezvládl těžkou cukrovku.
„Denně jsme chodili na povinné desetiminutovky, kde vždycky někdo něco přednesl,“ popisovala Grögerová budovatelskou atmosféru padesátých let v cyklu Ještě jsem tady. „Tím jsme ztratili už hodinu z pracovního času. Pak jsme museli do kantýny svačit, a když tam pak nebyl náš náčelník, a většinou tam nebyl, hráli jsme hry. Třeba lodě, ale i dětské hry jako na schovávanou. Propagační práce bylo nanejvýš na deset minut. Byl to ten věk, kdy se začala objevovat absurdita na povrchu, všechno bylo tak nenormální, proti přirozenosti.“
S Hiršalem, o rok starším literátem, na sebe byli navázáni nejen autorsky. Navzájem si prý vstupovali do snů a navíc uměli po takových návštěvách vyprávět, co se tomu druhému zdálo. Autorskými i životními partnery byli více než půlstoletí. Pod jednou střechou spolu ale žili až ke konci života, ženatý Hiršal nikdy nechtěl rozbít svou rodinu. Měli jsme společnou svobodu, oceňovala Grögerová. „Mám dojem, že to tak bylo lepší, i když jak jemu, tak mně zůstal někdy trn v srdci,“ připustila.
„Byla jsem ženská, tak jsem tam jen seděla“
Hiršal o jejich tvorbě říkal, že autorská spolupráce muže a ženy jako tvůrčí akt je ve své nejhlubší podstatě aktem lásky. Bohumila Grögerová tak trochu zůstávala ve stínu slavnějšího literáta. Nechtěla mu ale ubírat zásluhy: „Svým způsobem mi to líto bylo. Ale kdyby šlo jen o moji práci jako takovou, tak bych to dala do šuplíku a možná bych to ani nikomu neukázala. Hiršal byl ten, kdo to prosadil, kdo všechno vyřizoval.“
Josef Hiršal a Bohumila Grögerová během autogramiády jejich knihy Let let (1994)
Bohumila Grögerová si prý často přála být mužem. Nejen, když jí bylo trapné uveřejňovat své první básnické pokusy. Ale třeba i když v pražské kavárně Slavia seděla u kulatého stolku vmáčknutá mezi diskutující umělce jako jediná žena. „Všichni ti muži si vyměňovali názory, byli suverénní a já tam seděla jako puťka. A říkala jsem si: kdybych byla muž, tak taky pozvednu hlas, ale že jsem byla ženská, tak jsem tam jen seděla,“ vzpomínala v cyklu Ještě jsem tady.
Život je jako dráha
Experimentování jí bylo vlastní nejen v tvorbě, ale i v životě. Vzpomínat podle svých slov začala až ve stáří, celý život ji jinak poháněla zvídavost za něčím novým. „Představuju si, že život je jako dráha,“ ohlížela se, „já jsem vlak na kolejích a jsem skoro u konečné. A za mnou je strašně moc stanic a míst, kde jsem byla ráda a na které si dnes teprve ráda vzpomínám, protože budoucnosti už je málo.“
Podle autorů výstavy Setiny za Bohumilu Grögerovou nejlépe mluví její texty. Výstava proto nenabízí žádné interpretace, zato rysy pro básnířku charakteristické – zvědavost a hravost. V letohrádku Hvězda je možné Bohumilu Grögerovou objevovat do konce října.