Na 21. březen připadá Světový den poezie. Básnické sbírky dnes nelámou hranice bestsellerů, mnozí při slově „poezie“ spíš dolují z paměti školní fragmenty. A právě klasiky, které se recitují u tabule, prověří následující kvíz. Přiřadíte k ukázkám básníka? Rovnou napovídáme, že od Máchy ani od Erbena mezi ukázkami žádné verše nenajdete.
Kvíz: Za trochu poezie šli byste světa kraj, nebo je pro vás u cesty zdechlina rozežraná?
Je půlnoc kopřiv
a půlnoc kopru, který promítá
na černou oblohu své zlaté okolíky.
Sedím v okně a bdím.
Terina je všechno,
čím vždycky člověk poprvé vydechne.
A Tonce tryskají andělsky bílá stehna
z vřesů a metlic.
Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
Tím starým světem přec jsi znaven na konec
Pastýřko Eiffelko jak bečí stádo mostů dnes
Řecký a římský starověk se ti už přežily
Zde starodávně se tváří i automobily
Jen náboženství zůstalo nové ve starých věcí tříšti
Zůstalo zcela prosté jak hangáry na letišti
Jediné neantické v Evropě křesťanství je
Evropan nejmodernější jste vy ó papeži Pie
A tebe zdržuje stud když okna na tebe hledí
Vstoupiti do kostela a jíti ke zpovědi
Čteš letáky ceníky plakáty jež nahlas zpívají
Toť poesie dne a prosu dne žurnály dávají
Sešity po šestáku o detektivech kteří prosluli
Portréty slavných mužů a steré tituly
Když přišlo jaro, na pešuňku
rozkvetly stromy v jarním slunku.
Maminka, tichá jako pěna,
k oknu je v pláči odvrácena.
Proč pláčeš, co máš za bolest,
řekni mi, čeho je ti líto?
Však ti to povím, povím ti to,
až nebudou jednou stromy kvést.
Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,
jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.
Ovšemže o věci této si promluvit můžem i jindy…
Avšak černou loď teď stáhnem na jasné moře,
veslaře pečlivě do ní si opatřme, slavnostní žertvu
naložme, Chrýsovu dceru tam zaveďme, dívčinu sličnou;
výpravy některý z vás buď vůdcem, z poradců lidu,
Aiás či Ídomeneus neb Odysseus, hrdina slavný,
nebo snad Achille ty, jenž nejstrašnější jsi z mužů,
abys nám Svémocného zas usmířil obětí svatou.
V půlnoci kdys v soumrak čirý
chorý bděl jsem sám a sirý,
nad věd zapomněných svazky
starými jsem skláněl líc —
Skoro schvátilo mne spaní,
an ruch lehký znenadání
ozval se jak zaklepání
na mé dveře — a zas nic.
„Návštěva to,“ pravím k sobě,
„klepá na dveře, víc nic —
pouze to a pranic víc.“
Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná
na horkém loži z oblásků,
s nohama nahoru jak žena všeho znalá
a potíc jedy zpod žáru,
nedbale nestoudně dokořán otvírala
své břicho plné výparů.
Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.
Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo.“
Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem,
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let v rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhly.
Uhelný prach sed mi do očí,
rubíny ze rtů mi uhly,
ze vlasů, z vousů a z obočí
visí mi rampouchy uhlí.
U džbánku vína Li sto básní napíše,
noc dospí v hospodě, když měsíc dozáří.
Císař pán pozve jej, Li s díky odmítá:
- Jsem přece vína bůh, ó pane císaři !
Stříhali dohola malého chlapečka
kadeře padaly k zemi a zmíraly
kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela
Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
Jenom se dívali Jenom se dívali
Že už je chlapeček chycen a obelstěn
V té bílé zástěře kolem krku
Já píši vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil
A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál
Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali
možná že nepřijdem že přijde jiný host
Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec
Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám
Polibek kapesník siréna lodní zvonec
tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám
Ach, s právy filosofii
a medicínu jsem studoval
a také theologií
já pohříchu se prokousal —
a teď tu, blázen, stojím, žel,
a ani za mák jsem nezmoudřel.
Titul majstra, ba doktora mám,
vodím křížem a sem a tam
své žáky za nos po deset let —
a dovedu jedno jen povědět:
je nemožné, bychom cokoli znali!
Tím hořem se mi srdce spálí.
Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde Zemí spjatí.
Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:
„Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci,
jimž hrouda nohy víže!“