Z konference, pořádané k nedožitým osmdesátinám básníka a kritika Andreje Stankoviče, vyšel také sborník, který v recenzi hodnotí Josef Rauvolf. Publikace Stankovič 1940–2020 nabízí široký pohled na výraznou osobnost našeho kulturního života.
A dodejme hned, že na osobnost zároveň velice jedinečnou, a to jak v básnické tvorbě, tak v publicistice a kritice. Pokud se totiž o někom dá říct, že nezapadal, Stankovič může sloužit jako čítankový příklad – ovšem je nutno si uvědomit, že jakkoli mohly některým připadat jeho verše nesrozumitelné, zaumné a jeho ostré a nekompromisní kritické soudy jako umanuté, je to pouze velice povrchní pohled. Protože Stankovič, přezdívaný přáteli Nikolaj, byl vším, jen ne nějakým střelcem od boku.
A zmiňovaná konference i sborník to jen potvrzují, přičemž zdůrazňovat, že podobné kritické osobnosti, jako byl právě Andrej Stankovič, nám dnes trestuhodně chybí, není klišé, ale – bohužel – realita.
Přesvědčivé argumenty
Ať již se jednotlivé příspěvky zaobíraly Stankovičovou poezií a publicistikou, nebo životem bohatým na různé zvraty, či jeho houbařskou vášní, vždy je z textů cítit poctivá snaha o postižení toho základního, tedy Stankovičovy nebývalé poctivosti.
Protože při čtení některých Stankovičových filmových kritik, a to především těch, probírajících oslavovaná díla, se čtenář jaksi podvědomě vzpírá autorovým argumentům. Nakonec jim však musí ustoupit, tak přesvědčivé jsou. A to nemluvíme o kritikách například Skřivánků na niti nebo Kolji, o článcích, nasvěcujících například Miloše Formana či Jiřího Menzela v jiném, spíše nelichotivém světle.
Klidně proti většině
Není ovšem divu, že si tím znepřátelil tvůrce, kteří, přesvědčeni o své velikosti, někdy neváhali sáhnout k nečestným praktikám. A neměli ho ani v oblibě další recenzenti, zvláště sahal-li jim na jejich vymazlené bůžky a zároveň je samé usvědčoval z nekompetentnosti. Tedy něco, co se u nás nepromíjí, a tak dostal po relativně krátkém působení v Lidových novinách výpověď.
V souvislosti s těmito texty, v nichž šel Stankovič klidně proti většinovému názoru, nelze nezmínit jeho občanské postoje: nejenže byl jedním z prvních signatářů Charty 77, velice aktivně se také podílel na činnosti VONS (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných). A za to se tehdy zavíralo, a ne na pár měsíců.
O tom všem se na konferenci hovořilo, bohužel prostor recenze nedovoluje probírat každý z šedesáti příspěvků, snad tedy – pro přiblížení – jen pár jmen autorů: filozofové Miroslav Petříček a Petr Rezek, literární vědec Michael Špirit, režisér Dušan Hanák, básníci Petr Král a Jaromír Typlt, básník a hudebník Vratislav Brabenec, písničkář Vlastimil Třešňák…
