Ve věku 91 let zemřel italský hudební skladatel Ennio Morricone. Svými melodiemi doprovodil více než pět stovek filmů a seriálů, z teskných tónů harmoniky v ikonickém westernu Tenkrát na Západě se stal zřejmě nejslavnější hudební motiv v historii filmu. V úterý otisknou všechny velké italské deníky nekrolog, který si skladatel sám napsal.
Slavný skladatel podle deníku Corriere della Sera zemřel v noci na pondělí na římské klinice na následky pádu.
Morricone byl jednou z největších osobností filmové hudby všech dob. I přes svůj vysoký věk neúnavně jezdil po světě a vyprodával velké haly. Po pěti nominacích na Oscara získal cenu americké filmové akademie až v roce 2016, a to za hudbu ke snímku Quentina Tarantina Osm hrozných. Přitom Oscara za celoživotní dílo získal paradoxně už v roce 2007, kromě toho i tři ceny Grammy a tři Zlaté glóby.
Oscarovou hudbu natáčel Morricone s českými umělci
Hudbu k Osmi hrozným natáčel Morricone v roce 2015 v hostivařských studiích Českého národního symfonického orchestru (ČNSO). „Pro nás je to jeden z vrcholů, co jsme měli možnost zažít. Byl přísný a byl bych rád, kdy nás ještě jednou seřval,“ zavzpomínal na Morriconeho ve vysílání ČT24 šéf ČSNO Jan Hasenöhrl, který také připomněl Morriconeho jedinečnou schopnost barvit hudbu a vtisknout každému filmu vlastní tvář.
I přes vysoký věk italského skladatele čeští symfonici stále věřili, že si s Morriconem ještě zahrají. Spolupráci s ním označil šéf orchestru za jeden z vrcholů jejich dosavadní činnosti a za zcela výjimečnou zkušenost.
„Tarantino milovat Morriconeho, používal jeho už existující hudbu. Při Osmi hrozných na něj naléhal a tlačil až nepříjemným způsobem. Morricone se nakonec uvolil a složil pro něj pár minut. Dalo by se říct, že si na tom moc záležet nedal, ale Tarantino byl spokojený,“ uvedl filmový publicista František Fuka.
„Nechci obtěžovat,“ napsal si sám v nekrologu skladatel
Morricone si už v neděli napsal vlastní nekrolog, který v úterý vyjde ve všech hlavních italských denících. „Já, Ennio Morricone, jsem zemřel. Oznamuji svou smrt všem svým přátelům, kteří mi vždy byli nablízku, i těm, které jsem nějakou dobu neviděl. Je těžké je všechny jmenovat,“ píše Morricone v úvodu nekrologu.
„Chtěl bych nicméně speciálně zmínit Peppuccia a Robertu, přátele, kteří mi byli nablízku v posledních dnech života. Je jen jediný důvod, proč jsem se rozhodl s vámi všemi rozloučit tímto způsobem a proč jsem se rozhodl pro soukromý pohřeb: Nechci obtěžovat,“ dodal skladatel.
V nekrologu se pak loučí i se svými sestrami a jejich rodinami, se svými dětmi i vnoučaty. „Doufám, že ví, jak moc jsem je miloval,“ píše o nich. Na závěr dává poslední sbohem své manželce Marii a zmiňuje „neuvěřitelnou lásku“, která je vždy držela dohromady.
Morriconemu skládají pocty politici i umělci
Na Morriconeho vzpomínají umělci i politici z celého světa. Italský prezident Sergio Matterella například ocenil, že Morricone pomohl šířit prestiž Itálie ve světě. V kondolenčním dopise zaslaném skladatelově rodině prezident mimo jiné napsal, že Morricone jako „skvělý a populární hudebník zanechal hlubokou stopu v dějinách hudby druhé poloviny 20. století“.
Za mimořádného skladatele jak filmové, tak i klasické hudby Morriconeho označil věhlasný italský dirigent Riccardo Muti, který se s hudebníkem přátelil. „Bude nám chybět jako člověk i jako umělec,“ napsal Muti.
„Existují lidé, kteří mají schopnost udělat svět lepším, protože vědí, jak vytvořit krásu,“ řekla k životu a dílu Ennia Morriconeho italská herečka Monica Bellucciová. Britský skladatel Daniel Pemberton mu zase vzkázal: „Byl jsi můj idol. Děkuji, maestro.“
Hudba v hlavní roli
Morriconeho nejslavnější hudba k filmu Tenkrát na Západě (1968) ve spolupráci s režisérem Sergiem Leonem „viditelně“ vstupuje do děje. Morricone jednotlivým postavám přiřkl určitý hudební motiv. Jak se spirála děje stupňuje, motivy se opakují a vyvolávají mrazení i atypickými nástroji – krom palčivé harmoniky je to třeba dramaticky rozdrnkané banjo evokující dusot koňských kopyt.
Použil tam i zcela neobvyklé zvuky, jako je třeba vrzání vodního čerpadla, v souladu s Morriconeho teorií, že každý přirozeně vytvořený zvuk je hudba.
S Leonem spolupracovali i na dalších filmech, třeba slavné trilogii Pro hrst dolarů (1964), Pro pár dolarů navíc (1965) a Hodný, zlý a ošklivý (1966), kde se v roli osamělého „muže beze jména“ představil mladý Clint Eastwood. Morriconeho spojení harmoniky, zvonů a kytar, které ovlivnilo další westernové tvůrce, se časem stalo znakem žánru.
Působivým doprovodem podbarvil Morricone snímky dalších žánrů mnoha režisérů, například Briana de Palmy (Neúplatní), Romana Polanského (48 hodin v Paříži), Franca Zeffirelliho (Hamlet), Giuseppeho Tornatoreho (Malena), Olivera Stonea (U-Turn) či Adriana Lynea (Lolita).
Morricone byl také dvorním skladatelem Piera Paola Pasoliniho. Jedna z jeho starších nahrávek se objevuje i ve snímku Quentina Tarantina Kill Bill.
Autor symfonické hudby
Morricone se narodil 10. listopadu 1928 v Římě a absolvoval tamní konzervatoř Svaté Cecílie. Hrál na trubku v jazzové kapele, filmovou hudbu začal psát na začátku 60. let.
Začínal doprovodem k lehkým komediím a béčkovým filmům, posléze ale už pracoval pro Ettore Scolu či Bernarda Bertolucciho. Průlomem se staly až nahrávky pro Leoneho. Hudební chameleón Morricone se zabýval i symfonickou a komorní hudbou, je mimo jiné autorem chórové skladby k 11. září 2001.
Skladatel, který celý život odmítal nabídky na přestěhování do Hollywoodu a nikdy se nenaučil anglicky, byl od roku 1956 ženatý. S manželkou Mariou vychovali čtyři děti. Syn Andrea se vydal ve stopách svého otce a rovněž se stal skladatelem filmové hudby a dirigentem.
