Newyorskému saxofonistovi a skladateli Johnu Zornovi se ve čtvrtek podařilo s pětihodinovým Maratonem bagatel, které postupně přehrálo sedmatřicet hudebníků, zaplnit pražské Forum Karlín. Koncertní večer připomněl, že je umělcem, jakých dnes mnoho není.
Recenze: John Zorn se neváže ničím bezvýznamným
A možná je dokonce jediný, protože jak se mohlo natěšené pražské publikum přesvědčit, Zornův kompoziční, ale i hráčský záběr je neuvěřitelně široký, až by se chtělo říct, že zabírá celých tři sta šedesát stupňů hudebního spektra.
Zorn – a opět lze odkázat na pražský koncert – se zcela samozřejmě a jistě pohybuje jak v moderním jazzu všech podob, tak v soudobé vážné či komorní hudbě, v brutálním hardcoru i odkazu židovské hudby, hudbě zcela improvizované i hrané z not, filmové i world music a tak bychom mohli pokračovat. Jediné bychom u něj, v jeho neuvěřitelně početné diskografii, nenašli: hudbu špatnou. Vedle toho je také vášnivým a velice sečtělým a vybíravým čtenářem, znalcem mystiky, alchymie a filozofie.
Zorn své bagately složil během dvou měsíců v roce 2015 a postupně došel k tomu, že je na koncertě nehraje on sám – tedy s výjimkou úvodní sekvence –, ale nechal je interpretovat skutečně pestré skladbě hudebníků. Někteří vystupovali sólové, jiní naopak v duu, triu či kvartetu, celkem bylo těchto vstupů čtrnáct. A stejně tak bylo při koncertě k slyšení několik různých žánrů a hráčských přístupů.
Jak, proboha, vydržím pět hodin?
Zároveň měl celý maraton promyšlenou dramaturgii, kdy relativně klidné pojetí sólového klavíru střídalo neuvěřitelně intenzivní rockové trio, dvě akustické kytary přišly po současném jazzu, po duu klavíru s houslemi následovaly zvukové experimenty elektrických kytar… I díky tomu nedošlo k tomu, čeho se možná někteří posluchači předem obávali: jak, proboha, vydržím pět hodin poslouchat muziku, která rozhodně není do skoku?
Bagatela je dle definice „drobná, krátká skladbička, nejčastěji komponovaná pro klavír, převážně příležitostného charakteru; odpovídá to základnímu významu tohoto původně italského slova, tedy maličkost, bezvýznamná věc“.
V případě Zornových bagatel však o nějaké bezvýznamnosti či příležitostnosti nelze mluvit, ostatně jak již bylo naznačeno, unesly bez nějaké újmy přepisy do skutečně velice rozdílných podob – čímž se jaksi mimoděk prokázaly jejich kompoziční kvality. Za celých pět hodin ani jednou nevznikl pocit, že by se nějaký hudební motiv či nápad opakoval, možná i díky tomu, že jednotlivé vstupy se délkou pohybovaly od patnácti do třiceti minut.
Nic není nemožné
Zorn má na newyorské hudební scéně mimořádné renomé, díky tomu může spolupracovat s těmi skutečně nejlepšími muzikanty a z těch si také vybíral pro svůj „bagatelový“ projekt – slyšeli jsme tak například hráče na klávesy Johna Medeskiho či kytaristu Marca Ribota, který hrával jak s Tomem Waitsem, tak Robertem Plantem nebo Chuckem Berrym; „nejnepředvídatelnější improvizátorku v New Yorku“, kytaristku Mary Halvorsonovou nebo Ikue Moriovou tvořící s elektronikou a další, stejně výtečné hudebníky. Již to samo o sobě bylo velkým plusem tohoto vynikajícího maratonu.
K tomu ovšem připočtěme naprosto profesionální výkony, a to v situaci, kdy to Zorn svým interpretům ani trochu neulehčuje. Jeho skladby jsou vždy hráčsky mimořádně náročné, všichni hudebníci ale hráli s naprostou lehkostí. A připočtěme také především možnost nahlédnout zblízka do hudebního světa Johna Zorna, světa, v němž nic není nemožné.
