Je lepší se vyvarovat čísel, která posílají „na hanbu stárnutí“, zmiňuje jedna z postav La Fête de l'insignifiance, zatím posledního románu Milana Kundery. Spisovatel sám prý své narozeniny neslaví a rozhovory neposkytuje, výjimku neudělal ani 1. dubna, kdy se dožívá devadesáti let. „Narodil se v Československu, od roku 1975 žije ve Francii“ – shrnuje devět dekád Kunderova života jeho oficiální biografie stručnými slovy. Skrývá se toho za nimi ale dost.
Nesnesitelná lehkost bytí a jednou možná nesmrtelnost. Milan Kundera (ne)slaví devadesátiny
Milan Kundera, brněnský rodák z významné hudební rodiny, se od budovatelské poezie dopracoval k mistrovství románu; od veřejného komentování se postupně stáhl do ústraní a Brno vyměnil za Paříž, která se stala jeho domovem.
Životní zkušenost se odráží v tématech jeho děl. Dotýká se iluzivnosti života i politiky, nemožnost návratu do vlasti či vykořenění jedince. Mluví o lásce jako o jediném záchytném bodě v nejistém světě rozpadajících se hodnot, ale ve svém pohledu si udržuje ironii a skepsi, která podle něho „proměňuje svět v otázky“.
Jeho romány nenabízí lidem snadné odpovědi. Jsou plné napětí, protikladů a právě v nich se vytváří zajímavá zjištění o životě.
Od soudruhů k Žertu
„Soudruzi moji, já bez vás, / já bez vás nikdy už!“ hlásal čtyřiadvacetiletý Kundera v básních stalinistického ražení. I on, podobně jako další mladí literáti, podlehl po válce nadšení z lepších zítřků. Po sbírce Člověk zahrada širá následovala ještě oslava komunistického odbojáře Julia Fučíka s názvem Poslední máj a Kunderovu básnickou tvorbu a s ní i padesátá léta uzavřely v roce 1957 Monology.
Kundera, dvojnásobný člen komunistické strany (1948–1950 a 1956–1970) později své nejúspěšnější verše zhodnotil slovy, že „je to ovšem slabá poezie“. Podobně zavrhl i absurdní divadelní hru, která k jeho tvorbě přitáhla pozornost. Za drama z období protektorátu Majitelé klíčů totiž obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda.
Bez námitek se hlásí až ke svému prvnímu prozaickému počinu: povídkám Směšné lásky, které vycházely během šedesátých let. Dvě z nich se staly také námětem pro stejnojmenné filmy: Nikdo se nebude smát a Já, truchlivý Bůh.
GALERIE
kundera
V přelomovém roce 1968 měl premiéru i film Žert podle stejného, přelomového Kunderova románu, který vyšel o rok dříve. Trpký příběh nevydařené pomsty patří spolu se Zbabělci Josefa Škvoreckého nebo Sekyrou Ludvíka Vaculíka ke klíčovým spisům české poválečné literatury. Označován byl za „mimořádně zdařilou kritiku období kultu osobnosti“.
Z Kundery se stala slavná veřejná osobnost. Ještě viditelnější po vystoupení na sjezdu spisovatelů v roce 1967, kde projevy Kundery, ale také Václava Havla či Miloše Formana přispěly k podnětům, jež formovaly pražské jaro.
O jeho významu a chování národa po okupaci v srpnu 1968 vedl Kundera následně časopiseckou polemiku s Václavem Havlem. Zatímco Kundera se domníval, že „není na světě hned tak národ, který by v podobné zkoušce obstál jako my a prokázal takovou pevnost, rozum, jednotu“, Havel takový pohled označoval za „krátkozrakou kamufláž“.
Francouz, nebo Čech?
S nástupem normalizace přituhlo i pro Kunderu. Ztratil zaměstnání a možnost publikovat. V polovině sedmdesátých let odjel do Francie, kde byl donucen zůstat v exilu. Byl totiž zbaven československého občanství poté, co vydal Knihu smíchu a zapomnění, v níž je prezident Gustáv Husák „prezidentem zapomnění“ a zpěvák Karel Gott „idiotem hudby“.
V roce 1981 získal Kundera francouzské občanství. Loni v listopadu premiér Andrej Babiš, který se se spisovatelem setkal při návštěvě Francie, navrhl, že se zasadí o to, aby mu bylo vráceno občanství české. „Jsem přesvědčen, že i když má jenom francouzské občanství, zůstal a zůstává Čechem a Moravanem, pro mě v tom směru neexistuje žádný spor,“ nepochybuje Kunderův dlouholetý přítel, spisovatel Milan Uhde.
Čeští čtenáři nicméně zůstávají o novější Kunderova díla ochuzeni. Z jeho deseti románů čtyři poslední česky nevyšly, znemožňuje to prý autorův důraz na kvalitu překladu. Kundera píše francouzsky, posledním česky psanou knihou je román Nesmrtelnost z počátku devadesátých let. Spolu s Nesnesitelnou lehkostí bytí je řazena mezi Kunderova nejvýznamnější díla.
Audio záznam hry Ptákovina z Divadla Na zábradlí
Na českých jevištích se ale uvádějí Kunderovy divadelní hry Jakub a jeho pán nebo Ptákovina, v překladech také vyšly jeho eseje. „Většina lidí zná Milana Kunderu jako romanopisce, ale nezná toho druhého Kunderu, který je čtenářem románů a který přemýšlí o umění románu. A tato esejistická stránka Kunderovy tvorby je velice zajímavá o originální,“ připomíná politolog a historik Jacques Rupnik.
Jako „svého“ vnímá Kunderu i Francie. Důkazem literární úcty je, že Kundera patří k několika málo spisovatelům, jejichž souborné dílo bylo ještě za jejich života vydáno v prestižní edici nakladatelství Gallimard věnované klasikům Pléiade. „Mladší Francouzi ho považují spíše za Francouze než za Čecha. Každé jeho dílo budí v knihkupectví velký zájem, jeho knihy se skvěle prodávají,“ podotýká zpravodaj ČT ve Francii Jan Šmíd.
- Česká televize 1. dubna odvysílá divadelní komedii Ptákovina (20:20 na ČT art), film Žert (21:45 na ČT2) a 7. dubna snímek Já, truchlivý bůh (22:05 na ČT2).
- V rodném Brně připravili Kunderovi dvě výstavy. Česká i světová vydání jeho románů ukazuje výstava Milan Kundera neztracen v překladech v Moravské zemské knihovně (do 17. května). V Moravském zemském muzeu zvou od 3. dubna do 26. května na expozici Hommage à Milan Kundera.
- Pražské kino Ponrepo promítá filmy podle Kunderových děl. 6. dubna je na programu Žert, 13. dubna pak snímek Nikdo se nebude smát.
- Český rozhlas Vltava uvede od 1. dubna na pokračování Kunderovu Nesmrtelnost.
Neviditelný viditelný Kundera
Kundera by byl rád, kdyby se spíše než o něm mluvilo o jeho dílech. V esejistické knize Umění románu zmiňuje představu světa, v němž by spisovatelé ze zákona museli tajit svou identitu. Slibuje si od toho znemožnění biografické interpretace tvorby a úbytek agresivity v literárním světě.
Sám Kundera se upozaďuje už od poloviny osmdesátých let, kdy naposledy vystoupil v televizi a poskytl rozhovor. „Prohlásil, že novináři se v rozhovorech ptají, co zajímá je, ne, co zajímá jeho,“ vysvětluje Jan Šmíd spisovatelův odmítavý postoj vůči médiím.
I když Kundera není vidět, neznamená to ovšem, že by byl neviditelný. Do intelektuálního prostoru přispívá nejen svými romány a eseji, například letos v lednu svůj podpis připojil k manifestu, jímž tři desítky osobností varovaly před narůstajícím vlivem populismu.
A sám se do centra veřejného zájmu dostal před jedenácti lety, kdy týdeník Respekt zveřejnil článek o údajném udání západního agenta, jehož se měl Kundera dva roky po nástupu komunistů v Československu k moci, v roce 1950, dopustit. Kundera rozhodně popřel, že by kohokoli udal, a po Respektu požadoval omluvu, týdeník mu ale nevyhověl. Později upustil od žaloby týdeníku. V listopadu 2008 odsoudilo jedenáct světově známých spisovatelů „očerňovací kampaň“, která byla podle nich vedena proti Kunderovi.
GALERIE
kundera
Nobelovku nemá, ale zasloužil by si ji, píší zahraniční média
Média nenechávají bez povšimnutí ani Kunderovy devadesátiny. Agentura AFP Kunderu označuje za sarkastického portrétistu lidského údělu a zmiňuje, že jako jeden z nejvýznamnějších současných spisovatelů by si zasloužil Nobelovu cenu.
„Ve svých románech francouzsko-český světoobčan pátrá po velkých a malých záhadách lidské existence. Přitom miluje konfrontovat čtenáře s otázkami. ,Co je pozitivní, tíha nebo lehkost?‘ ptá se. Švýcarský list Neue Zürcher Zeitung pak přináší pohled česko-německé publicistky Aleny Wagnerová. Podle ní se Kundera snaží jako spisovatel zachytit komplikovanost lidské existence v moderním světě, přičemž ukazoval její velikost i tragiku.
Ve Francii u příležitosti devadesátin Milana Kundery vychází jeho knižní biografie. Napsal ji francouzský novinář a muzikolog Jean-Dominique Brierre. Osobní svědectví slavného spisovatele ale ani on nezískal.