Výpravná publikace Kniha obrazů nabízí pohled do archivu curyšského Institutu C. G. Junga. Tento věhlasný psycholog se při své teoretické i terapeutické práci opíral také o výtvarné projevy, jak své, tak svých pacientů. Díky tomu získával hlubší vhled do složitých dějů naší psychiky.
Při výtvarném projevu se pacient neřídí nějakými výtvarnickými, tedy profesionálními pravidly, podstatné je vyjádření stavu, pocitů, problémů a trápení – díky tomu může zkušený terapeut nahlédnout za roušku, jíž svou psychiku, z všemožných důvodů, zakrýváme.
„Fantazie jako imaginační aktivita je pro mne prostě bezprostředním výrazem psychické životní aktivity, psychické energie, která pro vědomí neexistuje jinak než v podobě obrazů či obsahů,“ napsal sám C. G. Jung – a také se toho držel.
Své pacienty proto vedl k tomu, aby mimo jiné zkoušeli přenést své problémy, traumata anebo vize na papír, vynést je na světlo, a to za pomoci výtvarných prostředků. Měli se snažit, psal Jung, „sami se do obrazu dostat – stát se jednou z jeho postav. Musíte být více v nich, to znamená, že v nich musíte být svým vlastním kritickým já – musíte jim vnucovat svůj vlastní úsudek a kritiku.“
Spánek rozumu plodí příšery
Ovšem na tomto místě je důležité nezapomenout, že Jung nenabízel svým pacientům nic, s čím by sám neměl dlouhé a hluboké, ale i obtížné zkušenosti: sám se totiž ponořoval do zkoumání svých fantazií, pečlivě je dokumentoval, a dokonce se svými vnitřními postavami vedl jakýsi dialog. Zároveň hojně kreslil, vše pak zaznamenával do svého obsáhlého deníku, pro nějž se vžil název Červená kniha a který, po dlouhé době, konečně před pár lety vyšel, a to i česky.
Svou metodu komunikace s vnitřním světem nazval Jung aktivní imaginací. Důležité je ono slovo „aktivní“, protože jen tak, za aktivní spoluúčasti pacienta, lze dosáhnout nějakého vhledu, a tudíž i zlepšení jeho stavu.
Kniha obrazů o tom všem přináší mnoho důkazů a, což je jistě přínosné, neomezuje se na slovní komentáře či analýzy, ale vše je hojně ilustrováno výtvarnými projevy pacientů samotných. A jsou to leckdy i díla, která by snesla přísnější kritická měřítka.
Jedna z kapitol pojednává například o zajímavých a nečekaných vazbách projevů jedné z pacientek na vznikající dadaistické hnutí. Stejně tak by se některé projevy jistě líbily milovníkům surrealismu či naopak temných expresionistických vizí Alfreda Kubina.
A koneckonců, Francisco de Goya nazval jeden ze svých listů Spánek rozumu plodí příšery, což by klidně mohlo sloužit jako motto celé velice zajímavé, podnětné a krásně vypravené knihy.
Ruth Ammannová, Verena Kastová, Ingrid Riedelová (ed.): Kniha obrazů – poklady z archivu Institutu C. G. Junga v Curychu; vydalo nakladatelství Portál, 2018.
