Fotografováním lidí chce Pavel Baňka uchovat konkrétní okamžiky, které tak zůstanou nezměněné i navzdory plynoucímu času. „Když fotka vydrží sto let, my budeme už dávno pryč. Takhle vnímám třeba fotky z první republiky, což mě vlastně kdysi inspirovalo. Na snímcích, které jsem viděl ve starých albech, jsem si najednou uvědomil, že ten čas je pryč,“ říká Baňka.
Jeho fotografie jsou deníkem, dobovou výpovědí i cestopisnou vzpomínkou. Domácími fotografiemi navazuje na klasické prvorepublikové ateliéry a potírá v nich autorství. Portrétuje často v improvizovaných fotoateliérech.
Pavel Baňka vystavuje v Domě fotografie
Jiná část jeho tvorby odkazuje do jisté míry ke klasickému americkému novinářskému dokumentu. Na konci osmdesátých let odletěl Baňka do Spojených států, na rezidenční pobyt ve městě Syracuse. Tam objevil komunitní centrum pro převážně afroamerické obyvatele – a v něm pokračoval ve focení skupinových portrétů.
Baňkova portrétní tvorba má sociální podtext. „Rozhodně ale není fotografem-sociologem nebo etnografem. Nevytváří žádné sondy do společnosti, spíše je pozorovatelem, kterého zajímá přímý kontakt s lidmi,“ doplňuje kurátor Martin Mazanec.
Galerie: Pavel Baňka / Komunita v Syracuse, USA, 1988
Na výstavu Blízkost spolu s autorem vybíral snímky z více než dvou tisíc fotografií, které Baňka shromáždila za čtyřicet let práce. Seznámit se s jehou tvorbou mohou návštěvníci Domu fotografie do 7. ledna.
