„Kdo sám nehoří, nemůže zapálit jiné. Znáte ty kydy? Předvedu vám, jak by takové motivační plky měly vypadat v praxi. Jen mi předhoďte nějakého hajzla, který si kremaci stejně už dávno zasloužil a Jezdec ve mně se probudí. Poznáte to podle toho, že mi pod příčeskem přeskočí jiskra, a hlava (kvůli které si mě pletou s bývalým charakterním hercem Nicolasem Cagem) se promění v lebku, z níž začnou šlehat plameny. A z mé mašiny Yamaha V-Max se stane ohnivá koule a všem, co jsou na dosah, začne být pořádně horko. Protože já dostávám na toho chcípáka hlad a na vás taky, jestli rychle nevezmete kramle. Tak sekejte dobrotu, protože v přítomnosti Zla se nezadržitelně měním ve zrůdu! Jsem totiž ten chlap, co uzavřel smlouvu s ďáblem. Moje temná stránka je stále silnější, a tak jsem chtěl před ní (a po prvním dílu zvracejícími filmovými kritiky) utéci na druhou stranu světa. Jenomže před některými démony nezdrhnete, i kdyby vám hořela kromě palice i koudel za zadkem.“
Před pěti lety se ve vysokorozpočtové, popcornové komiksovce vzňal na filmovém plátně Ghost Rider poprvé. Spousta ohně, obehraných klišé a křečovitých grimas profesně se dále destruujícího Nicolase Cage, tuny nechtěné stupidity, komiks jako tupý „shitmix“, z něhož je možné vypreparovat jen pár osvěžujících detailů (jako jsou např. dobře vyvinuté plíce Evy Mendesové, které, zřejmě kvůli přístupnosti i pro mladistvé, ale stejně pořádně neukáže).
Do téhle poslepované legrace, podmalované „vytuněnou“ verzí kovbojské odrhovačky Ghost Riders in the Sky, se tehdy nasypalo pekelných sto deset milionů dolarů a základní průšvih byl, že se zhruba jednou tolik vydělalo. Takže je tady znova! Stupidní kostroun s veselými plamínky na skeletu a duší upsanou ďáblu – Nicolas Cage se svým příčeskem a flegmatickým výrazem ublíženého basseta, kterému právě došly granule. Tentokrát má ale matnou šanci, že ho jacísi pošahaní mniši zbaví jeho prokletí.
Z hlediska geografické polohy Hollywoodu je Rumunsko a Turecko sice možné považovat za země na druhé straně světa, ale schovat se tam může jen debilní sklerotik, který zapomněl, že laciný evropský východ je zaslíbená země současných „seagalovek“ a dalších hollywoodských béčkových akčňáků. Takže se Johnny Blaze (se stále v pohotovostním režimu doutnajícím Jezdcem v těle) nemůže divit, že ho tam filmaři vyhmátli. Pro Idrise Elbu alias Moreaua (divného mnicha se zálibou ve starých vínech), který se dokázal z televizních seriálů prodychtit až do Hollywoodu a naučil se kvůli téhle roli jezdit obstojně i na motorce, to byla zívačka.
Ve špinavé hře je osud Dannyho, chlapce, z něhož chce starý kámoš ďábel (vystupující v člověčí podobě jako Roarke) učinit nového antikrista, aby se už mohl zbavit svého lidského těla, které je stárnoucí, zranitelné, pekelným svinstvem opotřebované, a pro jeho další satanské rejdy tudíž již téměř nepoužitelné. Jenomže Danny zatím úspěšně kličkuje před pohůnkem pekla Carriganem, jemuž nic ďábelského není cizí, provázený ranařkou matkou Nadyou, která je buď Cikánka, nebo Rumunka nebo prostě nějaká Evropanka s výraznější pigmentací. Tímto jsou všechny klíčové postavy zapojeny do blábolivě jednoduchého dějového schématu, v němž nemá cenu se nimrat, protože je stejně jen záminkou pro to, aby se chrlil oheň, švihalo řetězem, pálilo z granátometů a raketometů a monstrózním korečkovým rypadlem zadupávali bezradně pobíhající záporáci do země.
Úkol je daný. Kluka si musí vzít Jezdec a dopravit ho do bezpečí Svatyně, což vypadá na pěknou ptákovinu (navíc tam na ně čeká potetovaný podrazák Christopher Lambert), ale dobře to zní, když se to řekne nahlas jako věta dialogu. Pravidla jsou jasná jako megaproud hořící moče čurajícího Ghost Ridera (i to je tu k vidění, neboť v něm zakuklený anděl pomsty Zarathos musí také občas na malou). A stejně jasný je i reciproční obchod: „Potřebujeme tvoji pomoc a ty zase svoji duši. Tak zachraň kluka a my tě zbavíme kletby!“
„Já lidi nezachraňuju,“ oponuje chvíli pravdomluvný Johnny. Ale duše je kurňa duše (kde si má člověk nahonit jinou), takže pro jednou udělá výjimku a provede to, čemu se od prvního dílu zřejmě úspěšně bránil, totiž pustí Jezdce k sobě a zároveň ze řetězu. Blíží se totiž rozhodující nakládačka, kdy ho bude urgentně potřebovat, protože zpruzený Roarke se po svém, tedy ďábelsky, naprdnul a přeměnil Carrigana v zabijáckou zrůdu, pod jejímž dotykem se všechno živé vzápětí rozpadne v prach.
Po těžce se rodícím comicsovém specialistovi Marku Stevenovi Johnsonovi, který vykostil prvního Ghost Ridera, stejně jako předchozí Daredvil (dohadovat se je možné jen o tom, koho více), se o režijní křeslo tentokrát podělili akční kabrňáci Mark Neveldine a Brian Taylor (Zastav a nepřežiješ), kteří ztlumili svůj předchozí drive a dvojku pojednali jako drsnější komiksovou pohádku o tom, jak moc pocházející z říše Zla může být použita (z hlediska ďábla zneužita) i pro dobrou věc.
Tomuto přístupu, jenž vcelku jasně předem napovídá, kudy půjdeme, s kým a kam sítí žánrových klišé dorazíme, odpovídá i provedení, jemuž vévodí masochisticky se sebezničující Nicolas Cage v titulní roli. Jeho skeletoidní, vyceněná ohnivá tlama je paradoxně snesitelnější nežli jeho úchylné, pseudorozervané přehrávání a temně bolestínské pohledy člověka trpícího přítomností démona (nebo snad chronickým průjmem?).
A vás mimoděk napadá, jak málo by stačilo k tomu, aby to celé bylo posunuto do zábavně shozené, parodické nadsázky ve stylu „guilty pleasure“, tak jak to ilustruje srandovně klipová mutace Cage v démonickou tlamu Ghost Ridera za řídítky motorky (kromě ohnivého baletu s korečkovým rypadlem a nechtěně úchylných replik typu „Nebojím se tě!“ - „To bys měla!“) - jeden z nejzábavnějších momentů filmu. Jenomže takovýchto legračních okamžiků je tu pořídku a nechtěný smích pomalu zamrzá na rtech, neboť stále více sílí šílený pocit, že se tu někdo snaží marvat do Ghost Ridera Stanislavského.
Je otázka, zdali je Cage jen unavený nebo nemocný či zdali si z nás dělá legraci nebo potřebuje jen vydělat pár centů na nějaký menší ostrůvek v Karibiku. Fakt je, že mu ale nikdo z hereckého týmu nijak zvlášť nepomáhá, neboť Ciarán Hinds je sice nepřehlédnutelný týpek, ale satanské parametry prostě nemá, jako řadový záporák z fundusu působí i hajzlovský Johnny Whitworth (jemuž neprospěl ani záverečný zombie facelift) a možná Cikánce Volante Placidové nevěříte ani mateřské instinkty, natož ranařská ramena. A tak se mezi většími jmény (včetně camea Christophera Lamberta) jako docela sympatický chlapík prosazuje pomalu se k lepšímu prodírající Idris Elba, na kterého je příjemné podívání, obzvlášť když vyletí ze sedadla motorky, vznáší se nad propastí a přitom pálí na auto zabijáků, kteří pronásledují Dannyho. Hezký akční shot hned na začátku, který vzbudí očekávání, jež ovšem posléze nebude naplněno.
Tak to zase nějak nevyšlo. Nádrž Jezdcovy ďábelské Yamahy totiž stačila jen na (prakticky) neviditelné 3D a na půl cesty mezi akční comicsovou vypalovačkou a úsměvně zábavným brakem, jenž mohl usilovat o přívlastek kultovní. Prostě to byl špatnej kšeft, jak v závěru výstižně konstatuje i ďábel Roarke a s ním zřejmě i nejeden filmový divák, který si na tohle koupí lístek. Spirit of Vengeance – Duch pomsty, zní podtitulek originálu. A tak mě napadá, komu, proč a za co se tu někdo chce tak brutálně mstít?
GHOST RIDER: SPIRIT OF VENGEANCE. USA, Spojené arabské emiráty 2011, 95 min, české titulky, přístupné, 2D+3D. Režie: Mark Neveldine, Brian Taylor. Scénář: Scott M. Gimple, Seth Hoffman, David S. Goyer. Kamera: Brandon Trost. Hudba: David Sardy. Hrají: Nicolas Cage (Johnny Blaze/Ghost Rider), Idris Elba (Moreau), Ciarán Hinds (Roarke), Violante Placidová (Nadya), Johnny Whitworth (Carrigan), Christopher Lambert (Methodius). V kinech od 1. března 2012.
