Inzerát na dům, ve kterém chci bydlet: Předlice, Ústí n. L., garsonka (i nezaříz.), cigáni v sousedství podm., platím předem, zn.: jsem gadžo. Filmař Tomáš Kratochvíl se rozhodl na půl roku odstěhovat do romské čtvrti. Stal se bílou vránou mezi černými ovcemi? Svůj dokumentární deník zveřejní 23. dubna ve 20:00 na ČT2 v cyklu Český žurnál.
Jak žil gadžo mezi „kopiemi Čechů“
Vždycky jsem si přál mít krásnou ženu, bydlet v centru Prahy a natáčet filmy. To se mi splnilo. A pak šlo všechno do háje... začínají filmové zápisky Tomáše Kratochvíla. Zlom v osobním životě jej posunul k rozhodnutí dopřát si změnu. Cestu stopem kolem světa, o níž taky uvažoval, zkrátil ale jen na trasu Praha – Ústí nad Labem. S krosnou a malou kamerou zamířil do Předlic, čtvrti s domácky znějícím názvem, ale mnohem méně milou pověstí, najít si podnájem.
Rozhodnutí odstěhovat se mezi Romy nebylo hurá nápad. Spíš vyplynulo z jeho předchozí práce a témat, kolem nichž se motal. Kromě toho, že spolupracuje s Agenturou pro sociální začleňování, se jeho předešlý dokument Shakespeare v ghettu (přehrát si ho můžete v iVysílání) vztahu majoritní společnosti a romské menšiny také dotýkal. S kočovnou divadelní společností a její hrou Othello is black se vydal na nepokojné Šluknovsko.
Gadžo
Reakce na dvacetiminutový snímek ale prý nebyly dvakrát příznivé. Dostalo se mu i doporučení, „ať si s nimi zkusí žít“. „S nimi“ rovná se s Romy. A tak to zkusil. Přizpůsobit se nepřizpůsobivým. I když - kdo je vlastně nepřizpůsobivý? podněcuje v dokumentu k diskusi. Snaží se opravdu majorita i minorita nakročit k žití spolu, nejen vedle sebe? Přesněji: nejsou to mnohdy spíš kroky vedle?
„Co vidím v sociálním průmyslu, je šaškárna,“ tvrdí Kratochvíl s vědomím, že všem se jeho názor líbit nebude. „Tím, že jakože pomůžeme - uděláme dluhové poradenství, uděláme kluby pro mládež -, jen záplatujeme, ale neřešíme příčinu. A příčina je v tržní ekonomice, která úplně vyřazuje celé skupiny lidí. Nejedná se jen o cigány. Bydlíte ve Varnsdorfu nebo v Ústí nad Labem, kde máte vzít peníze, když jste si nadělali hypotéku, když vaše děti vědí, že tady nemají perspektivu, a utečou do Prahy? Jste nasranej, to je logický. A u cigánů je to ještě o to výraznější, že tu je rasová diskriminace - a v Čechách je.“
GALERIE
zdroj: ČT
Kratochvíl se pokusil sedět půl roku na dvou židlích (doslovně i zakomponovaných do snímku) rozdílných mentalit a přístupu k životu - mladého bílého muže (i když podle všeho intelektuála nebránícího se alternativám, což jeho přizpůsobivost zvyšuje) a „kopií Čechů“, jak Romy v dokumentu jeden z nich popisuje. Je to odlišnost natolik veliká, že zákonitě vede k nepochopení.
„Jednak je tu rozdílnost sociální - cikáni mají úplně jinou historickou zkušenost než my, většinu své existence v Evropě byli opovrhovaní a pronásledovaní a většina z nich žila v chudobě a žije do teď. A pak máte etnickou zkušenost. Pravděpodobně opravdu přišli z Indie, jsou úplně jiná krev než my ze severu, mají v sobě oheň,“ popisuje Kratochvíl a připojuje konkrétní příklad odlišného pohledu: „Člověku ze střední třídy, poměrně zajištěnému, připadá iracionální, že žijí přítomným okamžikem, pokud jde o hospodaření s penězi. Ale když jste chudý, a tím myslím opravdu zadlužený na několik generací dopředu, tak je pro vás naprosto racionální si peníze na chvíli užít, jakmile se k nějakým dostanete, a ne je rozdělit a být hladový o trošku míň třicet dní v měsíci.“
Tomáš Kratochvíl: Jen záplatujeme, neřešíme příčinu (zdroj: ČT24)
V dokumentu neopomíjí ani protiromské demonstrace přiživované incidentem v nedalekém Duchcově, kde skupina Romů napadla manželský pár. „Musíme se na útok podívat jako na útok jednotlivců, ne na útok všech Romů,“ vyzývala tehdy ke zklidnění vypjatých emocí zmocněnkyně vlády pro lidská práva Monika Šimůnková. I Kratochvíl říká, že vnímání romského etnika jako jednolité skupiny je mylné. A ve svém dokumentárním deníku se dělí o pohled na několikaměsíční soužití s „jen“ jednou romskou rodinou. Takže?
Jeho snímek nelze brát jako hloubkovou sondou do romského etnika. Spíš je dokumentárním experimentem, který má potvrdit, nebo vyvrátit hypotézu, že s Romy nelze žít pod jednou střechou, na „vzorku“ jedné konkrétní rodiny. Působí téměř příkladně, ovšem mezi řečí tu a tam vyplyne, že je to spíš správňáctví na šikmé ploše. Alespoň nazíráno přes pravidla a zákony, jimiž se řídí majorita. Na druhou stranu: Kdyby u neromské rodiny zazvonil Rom s kamerou, že hledá podnájem, dostalo by se mu stejného přijetí?
Gadžo
Proniknout pod kůži (bez ohledu na její barvu) soužití s Romy se pokoušel Český žurnál už v první řadě cyklu. Zařazení tématu do pětice letošních dokumentů ukazuje, že tvůrci projektu považují zabývání se touto otázkou za společensky potřebné. Filip Remunda a Vít Klusák v loňském dokumentu Život a smrt v Tanvaldu naznačovali, že pes špatných „sousedských“ vztahů je zčásti zakopán v předsudcích, které mnohdy ani nevycházejí z osobní zkušenosti - a to na obou stranách.
Gadžo je za poslední rok už třetím dokumentem (v koprodukci České televize), který se snaží sklony k černobílému vnímání romské menšiny narušit trochu jiným úhlem pohledu. Kromě zmíněného Remundova a Klusákova snímku (k přehrání je i v iVysílání, stejně jako ostatní díly Českého žurnálu) měl přednedávnem českou premiéru slovenský dokument Všechny moje děti o faráři, který učí obyvatele romských osad „dávat a brát“. Zjednodušit problém nesnášenlivosti na hodinový film pochopitelně nejde, a žádný ze tří dokumentů ani nepřichází s jednoduchým spasitelským řešením, spíš připomínají nedořešené otázky, u nichž se hledání odpovědí často zasekne u povrchu a neprostoupí až ke kořenům.
Ptejte se Tomáše Kratochvíla - 24. dubna na chatu.