Praha – Kdo by to řekl, že muž, jenž natočil jednu z nejdrsnějších tuzemských kriminálek své doby, byl vedle toho schopen přivést na svět tak rozdílný příběh, jakým byly eskapády podivného pána s buřinkou. Jindřich Polák byl všestranným režisérem, který se dokázal s krimi, sci-fi či komediálním žánrem popasovat stejně dobře, jako s filmem pro děti. V případě Pana Tau se ale vlastně v samotném počátku jednalo o zárodek seriálu, jenž nakonec nabobtnal do tří sérií. Úvodní příběh první z nich měl premiéru 23. prosince 1971, tedy přesně před 35 lety.
Moc nemluví (a když už, tak jen pár slov, které stále opakuje), nosí frak, paraple, ale hlavně buřinku. Kouzelnou buřinku, která splní jakékoliv přání. Velblouda pod ní člověk sice nenajde, není však velký problém se díky ní ve vzduchu posadit na křídlo letadla nebo nechat zmizet půlku těla. Stačí udělat… Ale popořadě.
Pan Tau je značně nevyvážený seriál. Samozřejmě tím nechci říct, že není dobrý, ale vzhledem k tomu, že jednotlivé série na sebe nenavazují a točily se vždy pár let po sobě, je kvalitativní rozdíl dost patrný. To samozřejmě není problémem Otto Šimánka, který ústřední pohádkovou postavu s nonšalancí vytvořil, nebo režiséra, který ji vedl, jako spíš scenáristy Oty Hofmana.
Jeden díl je třeba groteska, která se ale vzápětí změní v melancholickou podívanou. „On měl ohromný cit pro dialog, ale neměl vizuální představivost,“ řekl Polák. Jenže ten zase po ruce neměl tak skvělého trikového kameramana, jako měl Václav Vorlíček ve Vladimíru Novotném. Vyšla mu však sázka na hudebníky, kteří mají na svědomí výbornou hlavní, lehce zapamatovatelnou melodii. Naštěstí ji nedoprovází zpěv; kdyby se Pan Tau natáčel v současnosti, trend by zavelel spustit rap.
Sólo pro Wericha
V několika dílech seriálu se objevil i Jan Werich. Hrál bohatého pana Wiolu, který nemá čas na svou vnučku. Až po návštěvě pana Tau pochopí, čemu by měl dát ve svém životě přednost… Jedná se asi o nejlepší části všech tří sérií, a to nejen kvůli tomu, že se jednalo o jednu z posledních Werichovým rolí. Nezapomenutelný je i výkon Vlastimila Brodského v roli inspektora Málka ze třetí série.
Hofman to měl přitom vymyšlené dobře – pan Tau se objeví vždy někde v blízkosti dětí, nejlépe jako malý panáček, který se později díky buřince zvětší a začne se svými 'pobočníky' vyvádět psí kusy. To byl ostatně i námět prvního dílu, který se do kin a později také na obrazovky Československé televize dostal ve spolupráci se západním Německem a Rakouskem. Ještě předtím spolu v roce 1966 přivedli na svět pilotní díl (i když se tak tomu tehdy neříkalo), na němž si ověřili, zda postava pana Tau na malé diváky funguje.
Jenže nápaditost se po první sérii vyčerpala a přišla inspirace odjinud. Hofman si tak třeba vypůjčil hlavní dějovou linku z Robinsona Crusoe, když na svět vedle pana Tau přivedl i Alfonse – strýčka, který žije sám na opuštěném ostrově (a jehož hrál překvapivě také Šimánek). Asi nemá smysl dodávat, že většina gagů se skládala zejména z nedorozumění v souvislosti s jejich podobou. Celé epizody tak stály hlavně na záměnách, což po chvíli začalo unavovat.
Co možná nevíte
Na přelomu let 1989 a 1990 natočila německá zpěvačka Nena videoklip k písni Du bist uberall, k němuž si pozvala i Šimánka, aby ztvárnil jejího dětského hrdinu. Herec, jenž výborně ovládal pantomimu, souhlasil.
Pana Tau si vzala na paškál i slovenská kapela Brickfield.
Název seriálu a hlavní postavy vznikl podle jednoho písmena řecké abecedy.
Pan Tau má svou sochu - nachází se v Třešti.
Polák s Hofmanem se proto rozhodli pana Tau ve třetí sérii vrátit mezi obyčejné lidi a z bláznivé rodinky jej šoupli třeba do přírody mezi zvířata nebo do města. To zafungovalo, protože z několika částí potom sestříhali dva celovečerní filmy, které se dodnes s úspěchem reprízují. V roce 1988 potom celé dobrodružství dost nešťastně uzavřeli snímkem Pan Tau. Rozloučení Šimánka se svou životní postavou však bylo díky plytkému příběhu (kde se opět hrálo díky dvojroli na záměny) nedůstojné.
