Praha - Za symbol pobělohorské doby temna byl dlouho považován jezuitský páter Antonín Koniáš, který pálil tisíce „závadných“ knih. Nábožensky horlivý a asketicky žijící páter skutečně věřil, že „bludné“ (tedy nekatolické) knihy ohrožují věčné „štěstí duší“. Viděl v nich překážku církevní jednoty a příčinu válek. Své misionářské působení chápal jako bezvýhradnou službu bohu a bližnímu. Podle historiků spálil náboženský spisovatel, jezuitský kněz a misionář Koniáš, který zemřel 27. října 1760, na 30 tisíc kacířských knih, desetitisíce katolických naopak rozdal.
V nekrologu se o Koniášovi, jehož cílem bylo „vytvořit nové katolické Čechy“, psalo jako o „předním světlu země“ a jednom z nejproslulejších apoštolů vlasti. Od konce 18. století ale začaly přibývat nepříznivé charakteristiky. Spisovatel Alois Jirásek Koniáše v románu Temno vylíčil jako zlého, zákeřného jezuitu, podobně o něm psali i další spisovatelé jako Josef Dobrovský či Josef Jungmann nebo Karel Havlíček Borovský. Historik Josef Pekař o něm později napsal, že byl „ničitelem kacířských knih“, podle jiných byl ale výrazným představitelem náboženské protireformační literatury.
Koniáš pálil knihy většinou na náměstích, před kostely či v klášterech, často pálení prováděl za svatojánských ohňů 24. června. „Bludné“ knihy nahrazoval katolickými (mezi nimi i vlastními spisy), některé opravoval a ty „zapovězené“ pálil.
Jako seznam nedovolených knih vydal dvakrát (1729 a 1749) tzv. Klíč, který obsahoval 2 274 titulů, z nichž bylo 960 českých, 970 německých a další byly v latině a francouzštině. Značné procento knih tvořily ty, které byly vytištěny v německých, slezských a slovenských tiskárnách.
Koniáš, jenž podle historiků sice schvaloval zákony proti nekatolíkům a proti kacířství, dával ale přednost poučování, dělil závadná díla do čtyř skupin: na zapovězené, nepolepšitelné, opravitelné a nerozhodné. Ne vždy závadné knihy zabavoval a pálil, někdy se spokojoval jen se začerňováním problematických pasáží nebo vytrháváním vybraných stránek. Ke knihám první třídy (zapovězené a pálené) patřila díla kupříkladu Jana Husa, Martina Luthera, Jana Amose Komenského, Jana Kalvína či Jeronýma Pražského.
Antonín Koniáš se narodil 1. února 1691 v Praze v rodině knihtiskaře jezuitské koleje pražského Klementina. V 17 letech vstoupil do jezuitského řádu, v roce 1718 byl vysvěcen na kněze a o rok později dokončil bohoslovecká studia v Klementinu. Svou kazatelskou a misijní činnost zahájil v roce 1720 v Čáslavském kraji, od roku 1725 byl královským misionářem v Královéhradeckém kraji.
Při misijních činnostech nikdy nehledal pohodlí či osobní prospěch, vždy se snažil „zachraňovat štěstí duší“. Činil to ovšem tak horlivě, že se to nelíbilo ani vedení jezuitského řádu v Římě. Své misijní činnosti, při které kázal i pětkrát denně (německy i česky), se věnoval velmi horlivě, málo spal, nepil víno ani nejedl ovoce a vycházel často ve zchátralém oděvu. Za hříchy bližních byl ochoten se postit a bičovat.
Svou misijní činnost vykonával 37 let, zemřel 27. října 1760 v Praze. Už 21 let po Koniášově smrti vydal 13. října 1781 císař Josef II. toleranční patent, který přinesl státní uznání luterské, kalvínské a pravoslavné církvi, monopol katolické církve tím ale nebyl ohrožen.
