Jen máloco vás dostane tak na kolena jako výstava Tíha i lehkost / Latinskoamerická fotografie na pomezí humanismu a násilí, kterou od 19. 1. do 10. 3.2012 hostí ve svých prostorách Institut Cervantes v Praze. Lehkosti je v ní pomálu, zato tíhy přehršel: pochmurné obrazy následků společenských, sociálních a civilizačních procesů a činů jedinců; zkáza, zmar, beznaděj. „Pohlédnout do tváře skutečné tísni“ je pravý název této výstavy… a přece se nechceme vzdát a ve své mysli kutáme naději, která se prodírá ven jen obtížně.
Výprodej naděje - ničivá terapie latinskoamerické fotografie
Výstava Tíha a lehkost v 73 fotografiích, dvou videích a jedné instalaci nabízí pohledy 15 autorských osobností současné fotografie na realitu Latinské Ameriky. Fotografie vybrané z portfolií v Cartageně de Indias a Managui jsou z let 2000-2010 a představují výsledek soutěže uskutečněné na konci roku 2010, kterou uspořádal festival PHotoEspaña 2011 (Madrid) za podpory Institutu Cervantes a asociace AECID (Agencia Española de Cooperacíon Internacional para el Desarollo). Teď tedy tato putovní výstava dorazila do Prahy a pro středoevropské sociální citlivky je dnešní realita latinskoamerického kontinentu, jak ji ukazuje tato výstava, silnou kávou.
Říká-li se, že fotografie má tu jedinečnou schopnost přesáhnout zobrazenou skutečnost a jako výtvarné médium povýšit zobrazované děje na umění, které si posléze na divákovi vynutí jistou poezii vnímání, v tomto případě vám drsná realita stoupat do poetických výšin nedovolí. Až později po odchodu z výstavy si teprve uvědomíte jedinečné světlo a mistrovskou dokonalost například pětice černobílých portrétů potomků černých otroků v Brazílii nesoucích zřetelné rysy svých předků (Almaro Villela) nebo snovou atmosféru komorních snímků tančící dívenky a z mlhy se vynořujících siluet pasáků dobytka v El Crucero jižně od Managuy, které autorka Mayerling García zachytila na svých každodenních cestách po Panamerické silnici. Propracovat se k této velmi slabé katarzi však stojí diváka značné úsilí.
Drsné snímky vězňů, kteří si nechali sešít rty jako poslední formu protestu proti gangům bojujícím o kontrolu nad drogovým obchodem uvnitř venezuelských věznic (Leonardo Ramírez); na chodníku skvrny od krve a nahé tělo muže s číslem na ruce, jako tomu bývá u novorozenců, až na to, že snímky upozorňují na skutečnost, že v Caracasu dochází denně k 75 zabitím - za posledních 12 let bylo nepotrestaným každodenním násilím postiženo 100 000 rodin (Juan Toro), nebo fotografický cyklus Myriam Meloni dokumentující lidské i sociální vztahy zničené levnou drogou Paco, která v Argentině zabije 200 mladých lidí měsíčně. Z 38 milionů obyvatel této krásné země žije 18 milionů v totální bídě a beznaději; nelze říct, který z obrazů autorčina cyklu je děsivější – feťácká doupata, záběry zdravotních následků, třeštění v deliriu, pohřeb mladistvých nešťastníků nebo zpustlá sídliště - rámec tohoto zapouzdřeného zla.
Přístup k realitě, jaký zvolili latinskoameričtí tvůrci, by zřejmě nejlépe pochopili váleční fotografové, kteří stejně jako oni často nesou kůži na trh; velkoformátová díla se pohybují na pomezí fotografického žurnalismu, dokumentární fotografie, dokumentaristické eseje a prostého popisu bez komentáře. Z vybraných a zde prezentovaných prací zřetelně vystupují ještě další dva obrovské problémy latinskoamerické současnosti, které zákonitě nacházejí odezvu v dílech fotografů.
Migrace a vyhnání je prvním z nich. Důvody mohou být vidina lepšího života, snaha uniknout zločinnosti a násilí v původní vlasti nebo ztráta vlastního domova jako důsledek akce polovojenských ozbrojených band. Sny o lepším životě často končí zmrzačením a amputací nohou při pádu pod vlak během strastiplné a nebezpečné cesty do Spojených států s následnou deportací nelegálních přistěhovalců zpět. Cyklus Mauricia Palose vznikal po dobu čtyř let, po kterou fotografoval přeshraniční transporty a osudy jejich pasažérů - zdravé tam, invalidní zpět.
- Alvaro Villela / Faces 2 (2010) autor: Alvaro Villela, zdroj: Institut Cervantes
- Pedro Linger / El Mozote, El Salvador (2001-2002) autor: Pedro Linger , zdroj: Institut Cervantes
Kontrapozicí k nim jsou citlivé momentky lidí, kteří se navrací do ruin svých bývalých domovů v Mampujínu; nikdy odejít nechtěli, byli ozbrojenci násilně vyhnáni a jejich domy zatím vzal prales. Hluboká láska a pouto k domovu, které přes bolest této strašlivé ztráty vyzařují z tváří vesměs už starých mužů a žen, odhodlání začít znovu a neustoupit násilí, byť by je to mělo stát život, je jedním z nejsilnějších momentů výstavy, a z něj začne prýštit pramínek naděje, že láska a soucit přece jen existují. „Vyhnání z domovů,“ říká fotograf José Luis Rodríguez Maldonado, „je ponížení a urážka ženy, která musí sloužit v cizích domech a svůj vlastní domov nemá.“ Na celém světě je 26 milionů vyhnanců, z toho 3 miliony Kolumbijců.
Posledním výrazným tématem, které se objevuje na výstavě Tíha i lehkost, jsou civilizační stopy, které člověk za sebou nechává. V krajině to jsou industriální budovy, které kdysi bývaly nositeli pokroku, nicméně úpadek, opuštěnost a působení času vykonaly své a tak je také na svých snímcích zachytil Pedro Motta. Ve městě jsou těmito mementy bezohlednosti a absence rozvahy nedostavěné, prázdné budovy, opuštěné uprostřed práce, nesoucí na svých pláštích reklamní hesla s přísliby lepší budoucnosti, jak ukazuje videoprojekce Ricarda Barcellose. V nitru měst jsou to vraky aut po bouračce určené k demolici, které Diego Lévy na svých snímcích prezentuje jako poněkud drastické sochy-objekty, následky nedbalosti a obecného násilí.
Kurátorka Laura Terré Alfonso o výstavě: „Realita v Latinské Americe je tak podnětná a naléhavá, že fotografie je stále nezbytně silným a přesvědčivým nástrojem. Fotografie ale nemůže změnit svět, ať jsou záběry jasné a přesné, jak chtějí, nedokáží ulevit od bolesti trpícím. To, že se někdo postaví násilí prostřednictvím fotografie, je možné považovat za morbidní hru, kdy fotografové chtějí, abychom se dívali na to, co bychom raději neviděli, na to, o čem pochybujeme, dokonce i když to vidíme na fotografiích. Přílišná drsnost snímků může sloužit jako výmluva, aby ti privilegovaní, jichž se takováto realita netýká, a ti, kteří násilí zapříčinili, otočili hlavu a nechtěli se dívat, protože to není příjemné. Při onom dívání se však nepřinášíme žádné řešení. Cítíme se špatně jako zbabělci, možná dokonce komplicové zla způsobujícího neštěstí. Ale cílem fotografie není, aby sloužila jako ničivá terapie…“
Je to skutečně tak. Snímky vyvolávají tísnivý pocit studu a instinktivní snahu se tomuto pohledu na „stav světa“ vyhnout. Temná atmosféra celé výstavy, závažnost jejího sdělení nastoluje velmi nepohodlnou a elementární etickou otázku po odpovědnosti. Bylo by ale příliš snadné říct: může za to společenský řád, sociální nespravedlnost, násilí zakořeněné v lidské povaze.
Onou lehkostí, druhou nohou výstavy, mají být takové kolekce prací jako například snímky žen zachycující jejich obyčejné radosti, přátelství a záliby v cyklu fotografií z Nuevo Ideal, Durango a La Onda v Zacatecas (Eunice Adorno), dále ironická provokace fotografiemi vojáků ve slavnostních uniformách během vojenské přehlídky a simulované akce ozbrojených sil Argentiny (Santiago Hafford) a ještě video Diega Lévyho, kde boxují bývalí staří boxeři, ovšem bez boxerských pytlů; jejich kdysi naučené poskoky mají být „tancem“, lehkou balancí mezi minulostí a přítomností, mezi násilím úderu a mistrovstvím rovnováhy těla a mají vyvolávat úsměv. Člověk by zejména na této výstavě ulehčení vděčně přivítal, jenže i přes nespornou kvalitu fotografií je vyznění či poselství snímků žen bezradné, nepřesvědčivé a slabé, ironický náboj fotografií vojáků nerozpoznatelný, možná proto, že neznáme vojenskou realitu těchto zemí a proto je nechápeme, což se ale u ostatních cyklů nestává. „Tanec“ starých boxerů pak vyvolává soucit a smutek, nikoli ulehčení.
Teď to vypadá, že k zaujetí diváka snímky zobrazujícími násilí stačí násilí samo a není k tomu víc potřeba, kdežto u snímků zachycujících pozitivní postoje a situace „dobro“ samo nestačí a bez výraznějšího rukopisu umělce, vystižení toho správného momentu, kdy a proč stisknout spoušť, ozvláštnění fotografickými finesami nebo nečekané či zřetelné pointy jsou snímky nedostatečné a zaujmou spíše popisem exotické reality než silou výpovědi, kterou by byl schopen chápat i divák. Video starých „tančících“ boxerů je pro mě příkladem, jak je ošemetné přenést situaci, která tvůrce osobně něčím zaujme, zcela vytrženou z kontextu jeho myšlenek, a zprostředkovat ji jinému s vysvětlováním, co v ní má vidět.
A pokud bychom hledali skutečnou ironii, tu bychom nenašli v kolekci fotografií vojáků, nýbrž v díle Josého Ernesta Muñize, v jeho rozměrné prostorové koláži umístěné v centru síně a vytvořené speciálně pro výstavu Tíha i lehkost. Toto dílo nám tvrdí, že dokonce ani náboženská víra s celou svou religiózní výbavou nepřináší ani úlevu, ani rozhřešení. Cítíme, že dílo má odkazovat ke klasickým oltářům Panny Marie, jenže i sem prosáklo a zabydlelo se násilí, jedno jestli v gotice nebo dnes, v podobě svých atributů.
Plocha přibližně 4x3 m je posetá symboly vyvedenými v křiklavých barvách a stylem sprejerů: růže, revolver, svíčka, motýl, samopal, srdce jak na pouti, meč, ruce sepjaté v modlitbě, lidská lebka, klas kukuřice, vidoucí oko, načechraná křídla a prdelky andělíčků, koruna královská i svatozář a vedle toho prachy, reklamní poutače, Coca-Cola a tak dál. S ničím se autor nemaže v tomto oltářním graffiti, plácá posvátné symboly i symboly zla a konzumu vedle sebe a vrší je na plochu jako haraburdí. Výprodej naděje za pár šupů. Ani uznávaný lídr věřících, Panenka Marie, ani svaté obrázky dosud nespasily svět před zlem. Kdoví, třeba i oni jsou podvodníci slibující spásu, která se ale nekoná; křídla andělů jsou si rovna s kalašnikovem, všude panuje binec starých krámů k ničemu.
Až to překvapí, že teprve teď, kdy byla vzata i poslední možnost vykoupení skrze víru, se člověku podivně uleví. Jít tímto světem plným zla a násilí, je risk a záruka, že jednou přijde dobro nebo aspoň pomoc, když ne spása, nikde žádná. Tak to prostě je. Bez tohoto extrémního díla by obraz "svéhoL světa, jak jej podávají fotografové Latinské Ameriky, nebyl úplný a plným právem ho můžeme označit za nikoli tečku, ale křiklavou kaňku za výstavou Tíha i lehkost.