Praha - Upřednostňuje český divák v divadelním představení mluvené slovo a provoplánovější příběh, nebo je přístupný i jiným divadelním formám? Může si pohybové a fyzické divadlo získat v českém prostředí větší pozornost a uznání od domácího publika? „Běžné české publikum je spíš robustnější, pokud jde o jeho potřebu zábavy,“ obává se taneční publicistka Nina Vangeli.
„Přináší sdělení, která přichází s tělem a která se mohou odehrávat jedině tehdy, když je divák blízko tanečníkům, když je vnímáno nejen poselství sdělované obrazy, které jsou na divadelní scéně hlavním nositelem významu, ale také energie, jež z tanečníků proudí. Sdělení těla jsou těžko dešifrovatelná a odehrávají se mezi podvědomím tanečníků a podvědomím diváků,“ přiblížila podstatu fyzického divadla Vangeli.
K úspěšným souborům v Česku, které se mu věnují, patří například Spitfire Company. Soubor si nevybírá prvplánová a odlehčená témata, třeba nedávno na pražském festivalu pouličního divadla Nultý bod uvedl v premiéře představení inspirované životem polského židovského spisovatele Bruno Schulze. I když kritici se o projektech Spitfire Company vyjadřují pochvalně, v publiku podle ředitele souboru Petra Boháče sedí většinou převaha diváků ze zahraničí.
„Tento typ divadla, který představuje Spitfire Company, je nový typ divadelnictví, který je samozřejmě u nás v menšině,“ poznamenává Vangeli. V cizině jsou podle ní lidé, kteří jsou zvyklí právě takové divadlo, jež představuje určitou uměleckou inovaci, vyhledávat. Navíc se o něm mluví a píše.
„Nechodí do divadla jenom za tzv. zábavou, ale jdou tam za hledáním prožitků sdílených společností, za řešením problémů, traumaty a archetypy, které jsou společností v dané době sdíleny,“ vysvětluje Vangeli. Přístup českého diváka je jiný. Prožitky hledají podle Vangeli v divadle spíše lidé (a spíše mladší generace), kteří sledují, co se ve společnosti děje. „Běžné publikum takové samozřejmě nikdy nebude,“ odhaduje.
Nic by na tom podle ní nezměnilo ani lepší vedení dětí k tanci nebo obecněji k divadlu a jeho modernějším formám. „Tady jde spíše o celkovou atmosféru v umění. O to, aby byly tanec a pohybové divadlo více vzaty na vědomí lidmi, kteří jsou směrodatní pro rozvíjení společenského diskursu. A to se neděje, protože tanec a tělo vůbec je pořád ještě v jakémsi středověkém opovržení,“ domnívá se Vangeli.
