Praha - Významný český hudební skladatel, textař a zpěvák Petr Skoumal 7. března oslaví 75 let svého plodného života. Vydavatelství Supraphon jako dárek jubilantovi připravilo reedici dvou alb …SE NEZBLÁZNI & POLOČAS ROZPADU.
Petr Skoumal - 75 let!
V roce 1989 a 1990 vzbudily velkou pozornost dvě LP desky Petra Skoumala, které nyní vycházejí v kompletu 2 CD. Ty jsou výrazem vnitřního nesouhlasu s vnější atmosférou té doby, vznikaly však také z nutnosti zachytit umělcův stav duše – zamilovanost, lásku, humor, ironii, odpor, obdiv, zklamání, zoufalství, nostalgii, smutek…
Petr Skoumal v tomto kompletu zhudebnil několik textů svých přátel a druhů, většinu z písní si však napsal sám, s mimořádnou invencí skladatelskou i textařskou. Tvořil je v průběhu osmdesátých let, bez naděje, že by velkou část z nich mohl veřejně předvést, do té míry byla jejich pravdivost pro tehdejší moc nepřijatelná. O to větší dopad pak měly písně pro revoltující neveřejné publikum domácích či utajených koncertů.
„Geniální nadčasovost Skoumalových písní má šanci oslovit posluchače i dnes, kdy s údivem zjišťujeme jejich aktuálnost. Obě alba se hned zpočátku devadesátých let objevila také na CD, tehdy již v rozšířenější podobě než na LP. V našem kompletu jsou navíc bonusy – dosud nikdy nevydané zhudebněné texty Ivana Wernische,“ upozorňují vydavatelé.
Z rozhovoru Supraphonu s Petrem Skoumalem
Začátkem osmdesátých let jste přestal vystupovat ve dvojici s Janem Vodňanským. Za nějaký čas mezi lidmi začaly kolovat vaše sólové nahrávky: už ne u klavíru, ale se syntezátory. Jak vznikaly?
Tehdy jsme měli společně s Luborem Šonkou malé studio v Břevnově, ve sklepě jejich vilky. Postupně, jak jsem mohl, jsem si nakoupil nějaké nástroje. Oproti dnešním možnostem se nahrávalo primitivním způsobem: postupnými playbacky na kotoučový magnetofon Revox půlstopý, žádný široký pás, ten mělo tehdy u nás jen pár lidí. Docela rád na to vzpomínám: mnohdy to bylo dobrodružné, člověk dopředu nevěděl, co se povede a co ne. Však je to taky na některých nahrávkách znát.
Pro album …se nezblázni vznikaly písničky už s vědomím, že z nich bude „skutečné“ elpíčko?
Já jsem nikdy nepsal písničky na objednávku: i to, co si ode mě vzal a nazpíval Vláďa Mišík, vzniklo v tomhle sklepě bez předem daného účelu. V podstatě jsem tam trávil strašně moc času. Už od rána jsem se těšil, že se tam zase zavřu. Hrozně mě bavilo trávit tam dny a noci. Vymýšlel jsem a hned jsem nahrával, to mi nesmírně vyhovovalo. Spousta lidí se pak nechala slyšet, že je škoda, že jsou to samé syntezátory: ale ono by to jinak nemohlo vzniknout, vymýšlení šlo u mě souběžně s nahráváním. Dlouho jsem ani nepočítal se zveřejněním, ani s nějakým sestavováním hotových písniček do alb. Písničky přicházely, občas jsem jich seřadil pár na kazetu a poslal přes kamarády do světa. Pak přišla nabídka na elpíčko u Pantonu.
Když si vzpomenete na dobu, kdy vznikalo album …se nezblázni, co se vám vybaví?
Držel jsem se tak trochu mimo svět. Občas jsem udělal nějakou hudbu pro divadlo, ale jinak jsem byl zalezlý ve studiu. Líbilo se mi být tam sám. Být trochu mimo reálný svět, který tehdy nebyl zrovna vábný. Sdíleli jsme podobné pocity s přáteli a kolegy - Pavlem Šrutem, Tondou Brouskem, který odjel pryč… Do značné míry to byl únik před realitou. Nikdo nepočítal s tím, že se poměry v dohledné době změní.
Zdá se, že do pestrosti vašich písniček se promítá, co všechno jste po léta dělal současně: scénickou hudbu, večerníčky, písně pro kolegy rockery…
Měl jsem štěstí. Pohyboval jsem se na různých úrovních, vždycky to nějak souviselo s muzikou a potkával jsem při tom spoustu výborných lidí. Krásné roky s divadlem jsem prožil v Činoherním klubu: sedával jsem na zkouškách ne proto, že bych snad musel, ale že mě fascinovalo pozorovat, jak vzniká divadlo. Bylo to něco úžasného, často mě to bavilo víc než pak samotný výsledek. Vladimír Jiránek mě dostal k animovanému filmu. S Vláďou jsme dokonce napsali jednu píseň, její začátek si dodnes pamatuju: Máme doma trombónistu, hraje si na trombón a na komponistu, celá rodina odchází do kina a já tu zůstávám s trombónistou… Tím se naše ambice společného autorství vyčerpaly.
Na obou albech máte texty, které mají skoro povahu osobních vzkazů. Bylo pro vás psaní písniček něco jako deník?
Tam, kde jsem si psal slova sám, to vždycky nějak vycházelo z tehdejší reality. Některé věci napsala Káťa Jiránková, se kterou jsem se tenkrát kamarádil. Dneska už nejsou tehdejší podněty a inspirace myslím podstatné: jde o to, jestli z těch písniček něco zbylo.