Praha/Bratislava – Na konci rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky proběhla logicky i měnová odluka. Jednalo se o jednu největších a zároveň nejutajovanějších akcí v čerstvě vyhlášených republikách. Česká a slovenská koruna začaly platit ve formě okolkovaných československých bankovek od 8. února 1993. O měnové odluce se v odborných kruzích diskutovalo už od roku 1992. Důvodem byla zejména odlišná ekonomická situace obou zemí a různé perspektivy jejich vývoje.
Aby se předešlo zmatkům, držela se vzájemná dohoda v tajnosti až do poslední chvíle. „Taková věc kdyby se hrála otevřeně, tak lidi budou panikařit a budou různě ukládat peníze, vybírat peníze rychle,“ podotkl Ivan Kočárník, ministr financí v letech 1992–1997. Řízením odluky a posléze i zavedením české měny byl pověřen tehdejší zástupce viceguvernéra Státní banky československé Pavel Kysilka.
Kolkovalo se i o víkednech, vzpomíná úředník
V tichosti tak z jihoamerické Bogoty putovaly do Česka kolky, které měly lidem zaručit, že svými penězi budou moct platit dál. Musely se překolkovat bankovky za 30 miliard. „Na začátku roku 1993 jsme pracovali od rána do večera. Měli jsme směny i o víkendech. Přitom bankovky kolkovali speciálně vyčlenění zaměstnanci, kteří nedělali nic jiného,“ vzpomíná vedoucí provozního odboru brněnské pobočky České národní banky Vlastimil Hasoň. Okolkovány byly bankovky vyšších hodnot (100, 500 a 1 000 Kčs), nižší bankovky byly částečně ponechány jako společné.
Každý člověk si mohl vyměnit čtyři tisíce korun, děti do patnácti let tisícovku. „Pokud měli peněz více, mohli je uložit na účty obchodních bank. Nebo si je poslat složenkou. Lidé zaplatili neokolkovanou bankovkou a za týden si vyzvedli okolkovanou,“ vypráví úředník. Do spořitelny a na poštu se tak nahrnuli Češi, kteří měli jen čtyři dny na to, aby stokoruny a vyšší bankovky vyměnili za ty s kolkem. Bez něho se z peněz v noci na 8. února staly jen papírky, kterými se nedalo zaplatit. Ministr vnitra proto nechal na bezpečnost dohlížet dokonce i vojáky.
Vyřazené československé bankovky skončily ve skartovačkách a mince v tavicích pecích. Úplně nové peníze pak do Česka putovaly opět ze zahraničí a opět tajně. Mince ve stovkách kontejnerů jezdily bez policejní ochrany a bez pojištění po německých dálnicích; 150 tun bankovek přiletělo letadly z britského Newcastlu. Tyto nové peníze se do oběhu pouštěly postupně, až své československé předchůdce v polovině roku 1994 nahradily úplně.
Celkově byly v Česku a na Slovensku okolkovány původní československé bankovky za přibližně 50 miliard korun. Oběživo si země rozdělily v poměru 2:1 ve prospěch Česka. Systém kolkování nebyl novinkou, použil ho již v roce 1919 ministr financí Alois Rašín, když na území s válkou rozvráceným hospodářstvím zavedl měnovou reformu.
Padesátikoruna získala v roce 1994 cenu za minci roku
Zhruba do čtyř měsíců po vyhlášení odluky byly do oběhu dány nové mince. Vzhledu bankovek se zhostil grafik Oldřich Kulhánek a rytec Miloš Ondráček. Z jejich dílny vyšly návrhy, které obstály i ve světě. Oficiálně potvrzenou krásu měla například kovová dvoubarevná padesátikoruna z roku 1993, která získala mezinárodní ocenění mince roku. První slovenská bankovka přišla do oběhu koncem srpna 1993. Autorem tamních výtvarných návrhů je malíř Josef Bubák.
A jak oba státy z měnové odluky vyšly? Počáteční nastavený kurz 1:1 se brzy ukázal jako neudržitelný, takže už v červnu 1993 musela slovenská centrální banka devalvovat o deset procent. Předpovědi o propadu ekonomiky u východních sousedů se ale nepotvrdily. Při české měnové krizi v květnu 1997 bylo zrušeno fluktuační pásmo a pevný kurz nahrazen řízeným floatingem. Slovenská měna přešla na plovoucí kurz po devalvačních tlacích v roce 1998.
Odluka byla pro Slovensko obtížnější
Ve chvíli, kdy k rozdělení měny došlo, fungovala Národní banka v Bratislavě teprve 6 týdnů. Během nich zaměstnancům prošlo pod rukama 40 miliard, když okolkovali 120 milionů bankovek. „Opravdu se dá říct, že jsme pracovali ve dne v noci. Není to moc přehnané. Kdybychom porovnali podobné operace, které v historii proběhly v jiných státech, tak my jsme to stihli neporovnatelně rychleji,“ vzpomíná první guvernér Národní banky Slovenska Vladimír Masár.
