Neskončí to ostudou? V éteru se před sto lety stal malý zázrak bez pečlivých příprav

Události: Sto let od prvního vysílání Českého rozhlasu (zdroj: ČT24)

Pavel Hájek z Radioslavie zapnul osmilampovku Nice. Improvizované studio, které sotva přežilo v bouřce, a odhodlání skupinky lidí umožnilo zahájení pravidelného vysílání Československého rozhlasu. Bylo nutné vsadit na dovednosti techniků, že si poradí s podmínkami, které nebyly optimální, říká Petr Bednařík z katedry mediálních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

„V patřičném předstihu vyrazilo 18. května 1923 do Kbel osobní auto inženýra Eduarda Svobody. Převáželo houslistu pana Haška a trumpetistu pana Čermáka z orchestru kina Sanssouci,“ popisuje kurátor Národního technického muzea René Melkus. „Neskončí to ostudou? Bude něco slyšet?“ cituje Melkus tehdejší obavy jednoho ze zakladatelů Radiojournalu, předchůdce Československého rozhlasu, Miloše Čtrnáctého.

Bylo 20:15. „Pavel Hájek z Radioslavie zapnul osmilampovku Nice a stal se malý zázrak. Vše fungovalo prvotřídně,“ říká kurátor. Technici ale podle něj nechtěli nechat nic náhodě, a tak byl pro všechny případy v projektoru založený také diapozitiv s omluvným textem: „Koncert stižen poruchami“. Ten by se promítal na plátno v kině Sanssouci, kde tehdy rozhlasovou produkci poslouchala veřejnost o přestávce běžného večerního programu. Naštěstí ale diapozitiv potřeba nebyl.

A tak bylo zahájeno pravidelné vysílání z prozatímní radiotelegrafní a radiotelefonní stanice v Praze-Kbelích. „Rozhlasová stanice Radiojournal se stala první kontinentální rozhlasovou stanicí v Evropě, která svým posluchačům nabízela každodenní pravidelný program podle vysílacího schématu,“ zdůrazňuje Melkus.

Nelze říci, že by před zahájením vysílání probíhaly dlouhé a pečlivé přípravy, podotýká Bednařík. „Důkazem může být i to, že společnost Radiojournal byla ustanovena až v červnu 1923, tedy až po začátku vysílání, i když pořadí by mělo být spíše obracené. Správný postup by také byl, pokud by nejdříve bylo období několika týdnů, kdy by na letišti v Kbelích probíhalo zkušební vysílání, které by umožnilo odstranit všechny komplikace, ale to tady nebylo. Také nenastalo, že by lidé rozjíždějící vysílání odjeli do Velké Británie, kde již od podzimu 1922 vysílala stanice BBC a tam se podívali, jak takové vysílání technicky i programově funguje. Celkově to tedy byla dost improvizace,“ popisuje Bednařík.

Polní podmínky

Improvizovat bylo potřeba i s místem. Vše se totiž původně mělo odehrávat z dřevěného domku. Ten se ale záhy ukázal jako příliš malý. „S technickým vybavením se do něj vešli jen technici, kteří vysílání zajišťovali. Pro účinkující už tam místo nebylo,“ vysvětlil Bednařík. Na místě byl ale také stan, který o tři dny dříve zapůjčila Prázdninová péče pro mládež, spadající pod dobročinný nepolitický spolek České srdce, Osvětovému svazu. „Osvětová beseda uspořádala 15. května přednášku inženýra (ministerského rady Josefa) Strnada o radiofonii ve výukovém sále ve Vladislavově ulici. Součástí právě měla být ukázka vysílání z letiště v Kbelích, konkrétně hudební vysílání,“ říká Bednařík.

Čeština zní éterem už sto let. Milníky rozhlasového vysílání přibližuje Národní technické muzeum (zdroj: ČT)

Místo by tedy bylo. „Do stanu se vcházelo jako do cirkusu. Odhrnuli jste plachtu a vstoupili dovnitř. Uvnitř stál klavír a několik židlí a beden. Uprostřed byl dřevěný stojan, na který se věšel mikrofon,“ ilustruje Markéta Malá z Katedry mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity.

Vyvstaly ale další potíže. Slavnostnímu květnovému večeru nepřálo počasí a komplikoval ho déšť a vítr. „Déšť nejen bubnoval do stanu, ale zároveň také způsobil, že byla vodou nasáklá půda pod stanem i kolem něj. Ve stanu byl sice koberec, ale to nezabránilo, aby se účinkující pohybovali v dost vlhkém prostředí. Taky museli skutečně všichni pečlivě hlídat, aby stan zůstal stát na svém místě,“ říká Bednařík. Nakonec se ale přece jen podařilo program odvysílat. „Při vystoupení operní pěvkyně Růženy Topinkové potulný pes podlezl stan, asi aby se ochránil před deštěm a podpořil výkon zpěvačky hlasitým štěkáním. Mikrofon naštěstí nebyl tak citlivý, aby jeho projev zachytil,“ doplňuje Malá.

Stan, odkud poprvé vysílal Československý rozhlas ve Kbelích
Zdroj: Archiv Českého rozhlasu

Nakonec se ze stanu vysílalo několik měsíců. „V tomto dočasném letním studiu se před mikrofonem konaly všechny živé produkce,“ podotýká Melkus. Když si ale člověk představí současná rozhlasová studia a provizorní stan, je zřejmé, že podmínky byly nesrovnatelné. „Dnes jsou rozhlasová studia zvukově izolovaná, čehož se ve stanu skutečně nedalo dosáhnout, takže veškerý hluk v prostoru stanu a jeho okolí měl vliv na vysílání. Problém byl s počasím. Když pršelo, tak to bylo slyšet. Když bylo v letních měsících teplo, tak pro účinkující ve stanu to bylo dost nepříjemné. Na podzim vznikl naopak problém, že ve stanu byla účinkujícím zima,“ říká Bednařík.

obrázek
Zdroj: ČT24

Zpravodajství bez politiky

Základem vysílání byli technici Vlach (křestní jméno se nedochovalo, pozn. red.) a František Jandl, jejich schopnosti byly pro vysílání zásadní. „Pan Vlach na začátku vysílání oznamoval posluchačům, že teď uslyší vysílání z Kbel. Zaměstnankyní Radiojournalu byla stenotypistka Emilie Tučková, která měla na starosti administrativní činnosti. Ovšem i ona se stala součástí vysílání, když dostala za úkol jako hlasatelka oznamovat vysílané pořady,“ říká Bednařík.

Technickým ředitelem byl již zmiňovaný Eduard Svoboda – jeden ze zakladatelů Radiojournalu. Tím programovým pak Miloš Čtrnáctý. „Jako zkušený novinář měl velký zájem na vysílání zpravodajství, ale situace byla dost komplikovaná – technicky i z hlediska obsahu. Vysílání mělo být nepolitické, a proto se v něm neměly objevovat zprávy z politického života. V roce 1923 tak posluchači získávali meteorologické zpravodajství a sportovní zprávy. Od září 1923 byly zařazeny i burzovní zprávy, které zajišťoval hospodářský redaktor deníku Národní politika a Čtrnáctého kolega Josef Brabec,“ nastiňuje Bednařík.

René Zavoral hovořil o výročí 100 let Českého rozhlasu (zdroj: ČT24)

Důvodem, proč mělo být zpravodajství nepolitické, byla podle Bednaříka dohoda s ministerstvem pošt a telegrafů. „Mělo to být hlavně kulturní a vzdělávací médium. Jak byla jen jedna rozhlasová stanice v zemi, tak měla monopolní postavení, a proto byla obava, aby toto médium nefungovalo ve prospěch některé politické strany,“ vysvětlil.

Zpravodajství pro rozhlas zajišťoval také jeden z průkopníků rozhlasového vysílání Adolf Dobrovolný, připomíná Bednařík. „Koupil si noviny, přečetl si je a potom ve studiu přinášel posluchačům zprávy, které měl z novin,“ dodává s tím, že i Dobrovolný se musel vyhýbat politickým zprávám.

Zpočátku se vysílalo jednu hodinu denně. „V prvních měsících se vysílání tvořilo podle nabídky účinkujících, které se podařilo získat. Základní stavební jednotkou byly umělecké koncerty, zejména vážné hudby,“ přibližuje Malá. V roce 1924 se pak již dvouhodinový program členil na hudební a literární a zpravodajskou část.

Téměř rok po zahájení pravidelného vysílání, v dubnu 1924, pak podle Malé došlo k dohodě Radiojournalu s Československou tiskovou kanceláří o spolupráci při tvorbě zpravodajských relací. „ČTK zprávy nejprve dodávala telefonicky hlasateli ještě během vysílání, později byly přetlumočeny přímo z budovy ČTK redaktory. V srpnu roku 1924 se uskutečnil první přímý sportovní přenos, bývá dokonce označován jako první evropský pokus o sportovní reportáž,“ připomíná Malá. Zpravodajství bylo podle Bednaříka nicméně zcela v kompetenci ČTK. „Rozhlas sám přinášel jen zprávy z kultury,“ podotkl.

Nové studio

Uvnitř dřevěného domku byly dvě místnosti – strojovna a dílna. Tam pracovali operátoři vysílače Vlach a Jandl. „Inženýr Svoboda, vědom si nadcházející situace, od počátku naléhal na operatéra stanice pana Vlacha, aby dovolil umístit studio přímo uvnitř domku, jenže Vlach o tom nechtěl ani slyšet a stále opakoval, že uvnitř není místo. Když přišel studený podzim, pánům operatérům se rozhlasáků přeci jen zželelo. Když viděli, jak vítr cloumá plachtou chatrného stanu, svou milovanou dílnu přesunuli a uvolnili průchozí místnost dílny o rozměrech 4,8 x 3,6 metru pro první rozhlasový ateliér,“ ilustruje Melkus.

A právě do tohoto ateliéru podle kurátora Miloš Čtrnáctý ze svého bytu přivezl koberce tlumící kroky. „A plyšová opona z kina Sanssouci posloužila jako izolace prkenných stěn, kterými čile profukoval podzimní větřík,“ dodává.

Místo ale nebylo ideální. „Stanice ve Kbelích byla původně telegrafická stanice, která vysílala meteorologické zprávy pro leteckou službu, takže byla postavena pro úplně jiné úkoly. Původnímu zadání také odpovídalo technické vybavení. Pro začátek vysílání v květnu 1923 bylo nutné vsadit hlavně na dovednosti techniků, že si poradí s podmínkami, které nebyly optimální,“ vysvětluje Bednařík.

Deset tisíc měsíčně

Původním místem, kde měl mít Radiojournal své sídlo, byl přitom podle Bednaříka dům U Choděrů na Národní třídě. K tomu ale nedošlo. V budově si nicméně podle Malé zřídili kanceláře členové rozhlasové společnosti. „Společnost se potýkala s dost velkými finančními obtížemi. Na konci roku 1923 neměla ani padesát koncesionářů, což neodpovídalo původním plánům s vyšším počtem koncesionářů, kteří by placením poplatků přinášeli každoměsíční příjem pro Radiojournal. Jak technický i personální rozvoj společnosti tím byl hodně ovlivněn, že ekonomická stránka podnikání nefungovala,“ vysvětluje Bednařík.

Roli hrál podle Bednaříka také fakt, že stát měl tehdy prostřednictvím pošt a telegrafů monopol na radiofonii. „Propůjčoval Radiojournalu licenci a ten ve všech technických záležitostech musel vycházet z požadavků ministerstva. Nemohl si tedy jen na základě vlastního rozhodnutí někde zřídit nový vysílač či studio,“ dodává s tím, že Radiojournal ostatně platil celkově za používání vysílací stanice ve Kbelích deset tisíc korun měsíčně. „Což bylo více, než vydělal na příjmech od koncesionářů. Nemohl se tedy moc pouštět do nějakých velkých plánů a musel využívat Kbely,“ podotýká Bednařík.

Bylo ale jasné, že Kbely jsou jen provizorium. Iniciativy se ujal Svoboda. „V létě 1923 překvapil Čtrnáctého prohlášením, že našel místo pro novou stanici ve Strašnicích. Ihned vyrazili na obhlídku,“ říká. Popis této historické události se zachoval.

„U starého krematoria jsme vystoupili z tramvaje a dali se topolovou alejí kolem židovského hřbitova. Ocitli jsme se na návrší zarostlém trávou, jehož liduprázdnost korunovala otlučená boží muka. Na pravém svahu se krčily dva rodinné domky. Inženýr Svoboda mě zavedl na vyvýšenou plošinu a řekl: ‚Zde to bude. Není to daleko od města a je to vysoko nad Prahou. Bývalo zde vojenské cvičiště. Místo sice nejde koupit, protože jsou zde do budoucna projektovány sady, ale je možné to za malý poplatek na několik let pronajmout.',“ stojí v dochovaném popisu, který Melkus poskytl.

Vysílací stanice ve Strašnicích pak podle Malé převzala úlohu té kbelské v únoru 1925.

Opona za kbelským ateliérem

Do pohybu se daly i další změny. „Díky pozvání Jana Bíska, konstruktéra prvních československých elektronek, se studio na zimu 1923/24 přestěhovalo do hloubětínské žárovkárny Elektra. Bískova experimentální vysílačka pracovala sice bezvadně, byla však stále rozpracovaná a jako klubko hadů se válela na stole. Nikdo kromě autora, který proto musel být přítomen při každém vysílání, se v ní nevyznal. Když pak jednoho dne Bísek prohlásil, že na neděli musí jet za každou cenu k matce na Sázavu, a vysílání by se proto nekonalo, sehnal duchapřítomný Eduard Svoboda nákladní automobil a za několik hodin bylo celé studio přestěhované zpět do stísněného kbelského domku,“ říká Melkus.

Ve stejné době se dokončoval rohový Palác poštovní unie, který se nachází na dnešní Vinohradské třídě 40. „Společnosti Radiojournal se podařilo najmout ve třetím patře novostavby čtyřpokojový byt, kam se 24. června 1924 celý podnik včetně kanceláří a studia nastěhoval. Opět sehrála svou roli velká plyšová opona z kina Sanssouci, jejíž temně fialový odstín celému ateliéru dodával vedle akustické pohody klidný a elegantní vzhled,“ vykresluje Melkus. Po asi roce a půl, 1. prosince 1924 se tak Radiojournal definitivně rozloučil s kbelským ateliérem.