Sokolovská nemocnice je na hraně, tamní interní oddělení přijme několik desítek pacientů denně – běžně je tady 45 lůžek, počet se ale kvůli nárůstu počtu těch s covidem musel až zdvojnásobit. „Každý den žijeme totální krizový stav. Za hodinu vám přijede patnáct záchranek, ale máte jen dvě lůžka, musíte obvolávat, doprošovat se, situace je mnohem krizovější, než se zdá,“ přibližil ve vysílání ČT tíživou situaci v nemocnici primář interního a covidového oddělení Martin Straka.
Jak by vám mohlo pomoci uzavření okresů Sokolov a Cheb?
Nejsem epidemiolog ani voják, abych na tohle dokázal odpovědět, nicméně jsme minimálně rádi, že si nás někdo všimnul. Hlasy se ozývají už asi měsíc, prvně od Chebu, teď už od nás. Volalo se, plakalo se, nic se nedělo, pak až se teda pan ministr přijel podívat a asi uznal, že se něco u nás děje.
My tady žijeme každý den víceméně totální krizový stav, jsme tady na interní ambulanci zvyklí na deset záchranek za den, teď jich je třeba padesát. Za hodinu vám tak přijede patnáct záchranek, a máte dvě lůžka, lidi nemáte kam složit, musíte obvolávat, doprošovat se. Situace je mnohem krizovější, než se zdá.
Ano, my jsme tady nejhorší ze všech, jak říkal pan premiér. Já si myslím, že nejhorší je ve všem on, ale to je vedlejší. Takže jsme rádi, že si nás někdo všimnul, že se něco děje a pan ministr to musel nakonec uznat.
Jak řešíte takovou situaci, kdy máte pouhá dvě lůžka, ale pacientů je mnohem víc?
To ani nechci popisovat, jak to řešíme, to nemá kvalitní řešení. Musíme improvizovat, musíme lidi různě přeposílat, musíme lidi selektovat. Ano, pojďme si to říci na férovku, že selektování pacientů existuje. Ano, pane ministře, opravdu existuje, to jinak nejde.
A ano, máme tady 45 interních lůžek, z toho je deset intenzivních, a teď máte dejme tomu dvacet lidí ve špatném stavu, kteří potřebují podporu dechovou, nejen kyslík, a vy těch přístrojů máte deset, ale potřebujete dvacet. Voláte do Prahy, voláte někam a reakce: Jsme plní, nemůžeme… takhle v tom žijete. Takže si logicky spočtete, že musíme selektovat.
Kam tedy pacienty nejčastěji převážíte, pokud je to možné?
Je to malinko paradoxní, až v posledním týdnu nám opravdu začaly nemocnice pomáhat. Nevím, jestli je to jen vyloženě tlakem od ministerstva, nebo je to i spontánní záležitost těch nemocnic, to nechci soudit, nicméně pomáhají malinkaté špitálky, jako jsme my, tedy okresní nemocnice, například Klatovy, Beroun, Kutná Hora, Litoměřice, Roudnice. Že by nám pomohl Motol nebo nějaká obrovská fakultní nemocnice – která rozhodně kapacity má, to mi nikdo nevymluví, že kdyby luskly prstem, tak mají sto lůžek navíc – od těch jsme se pomoci nedočkali. Tak třeba ještě vyčkávají na větší krizi. Já si ale větší krizi nedokážu představit.
Zmiňoval jste, že pomáháte i v jiných nemocnicích, jak to vypadá například v Chebu?
My ze Sokolova jezdíme sloužit do Chebu, aby to tam nekrachlo. Je to sousední nemocnice, a kdyby tam ta služba padla, že tam doktoři nebudou, že nemocnice nebude fungovat, vše se navalí na nás a na Karlovy Vary a to by bylo naprosto likvidační. Takže tam jezdíme pomáhat, aby se Cheb udržel, přežil. Pan ministr minulý týden slíbil tři atestované lékaře pro Cheb, nebudu to komentovat, nikdo tam není.
Chybí lůžka a koordinace
Jak jste na tom personálně tady, chybí vám lidi?
Nám chybí rozhodně lůžka. Personál tady nějakým způsobem je, nějak se o lidi postaráte, prostě se musí ortopedická sestra starat o babičku s covidem, ale to by ještě šlo. Ale chybí nám ta lůžka, prostory, ventilátory, není kam ty lidi dávat. Převezmete službu a nemáte žádné místo a víte, že vám přijede deset záchranek. A mne to mrzí vůči mým podřízeným kolegům, doktorům, že je do takové pozice vystavuji, že jim předáme službu a oni ví, že záchranka přijede.
Potřebovali bychom, aby to někdo koordinoval. Ví se, že Cheb je naprosto plný, Karlovy Vary a Sokolov také a záchranka prostě přijede, oni ani nemají jinou možnost. Nebo mají, ale nikdo to nekoordinuje. Tady by bylo potřeba, aby byl nějaký kompetentní člověk a měl by to koordinovat. Ten, který řekne, tady už je plno, tak ta záchranka ze Sokolova či Mariánských Lázní pojede třeba do Plzně, Domažlic nebo Prahy. Ale to se neděje.
Koordinátorka v Karlovarském kraji je, tak jak funguje spolupráce?
Paní doktorka (Dagmar) Uhlíková myslím dělá své maximum, to ale nemůže zvládnout. Stejně jako náš pan ředitel, ti už několik týdnů nespí. Nemůžou z toho psychicky vyjít ani úplně zdraví. Ona dělá, co může. Ale tohle se nedá zvládnout, to musí být na úrovni centrální. Ona má na starosti karlovarský region, ale ten má všechny špitály plné, tam není žádné volné místo.
Zavření okresu je dobré gesto, za nás, nicméně jestli má někdo iluze, že ten virus tady – a tady je určitě britská mutace – tak že se to dnes zavře a ta mutace tady zůstane… ten virus je několik dní před námi, určitě už někde bují v Praze, Plzni, po regionech, takže to bouchne všude.
Co se týče pomoci, jednáte s krajem, s vládou?
Kraj se hodně snaží, nový pan hejtman se hodně snaží, možná mu někdo natruc hází klacky pod nohy, ale to také nechci asi úplně komentovat. Chtěl prosadit i přesun pacientů do Německa, to se i samo nabízelo, byla to logická volba, špitál je odsud deset kilometrů za hranicemi. Notabene tam byla i spousta německých pacientů, což pan ministr zase popře, jako popře vše, ale ti Němci tam byli, já tam sloužím, vím to. Leží v domovech důchodců a pak je vozí do Chebu. Takže, že by kraj se nesnažil, takový pocit nemám, myslím si, že je to blokované na vyšších úrovních.
Slibovaná pomoc ze strany Německa, myslíte, že tohle by mohlo být řešení?
Řešení určitě ne. To nemáme nikdo žádné. To je tak katastrofální situace, až apokalyptická, že správné řešení nikdo nemá. Řešení je určitě centrální pomoc karlovarskému regionu. Ono ale za dva týdny ta krize vypukne jinde. Tady se to možná uklidní, a naopak my tím, že už budeme vědět, jaké to je, tak se budeme snažit pomáhat regionům, které to odnesou po nás.
Sounáležitost moc nefunguje, dlouhodobě, nějaké ty rivality mezi městy, vícemenéně hlouposti, malichernosti tady jsou. A pomoc pro karlovarský region měla být rozhodně rychlejší, už před měsícem, první volání pana primáře (Stanislava) Adamce bylo za pět dvanáct, nedělo se 14 dní ale nic. Teď už poslední týden ano, nemocnice pomáhají, ministerstvo se snaží, všichni se snaží, ale už jen hasíme požáry. Ale ne každý z pacitenů tyto machinace zvládl.
