Zametli s ním nacisté i komunisté. Jiří Světlík byl tiskař, který si vysloužil označení uranový špion

Otec mu vždycky říkal, že správný hoch má vždycky štěstí. Jiřímu Světlíkovi častokrát pomohlo. Plzeňský rodák totiž prožil nacistickou nadvládu i komunistické zřízení a v obou totalitách skončil ve vězení. Ale zatímco nacisté prohráli válku a železná opona také padla, Světlík už letos oslavil 94. narozeniny. Své vzpomínky zachytil v knize Paměti starého kriminálníka a o své zážitky se podělil i s návštěvníky webu ČT24. Letos je jedním z laureátů Ceny Paměti národa.

Jiří Světlík se narodil v Plzni v roce 1924. Jelikož jeho otec ve městě vlastnil část tiskárny, sám se vyučil v oboru. „Aby se podnik rozvíjel. Do učení jsem vstoupil v roce 1939, ještě před válkou,“ vzpomíná Světlík a dodává, že učební doba byla tehdy čtyřletá. V létě 1943 tak měl hotovo, jenomže válka byla v plném proudu a Čechy pohlcené nacistickou říší sloužily Hitlerovi jako zdroj pracovní síly. Jako ročník 1924 nastoupil na nucené práce do Říše v lednu 1944. V městě Donauwörth severně od Mnichova pracoval na fréze. 

Všechno nebylo ideální, Světlík si ale uměl poradit. Třeba když chtěl navštěvovat rodnou Plzeň. Našel si spojení vlakem, který vozil válečné dovolence. Ovšem přímo do protektorátu se muselo jezdit na pas nebo hraniční propustku, kterou neměl. Vymyslel ale fígl. Využil konstrukce vagonu a od hraničních Kozolup do Plzně dojel na stupátku u dveří. Vyhnul se tak kontrole.

Stejnou cestou dopravil do Čech kamaráda, který měl zápal plic a byl na smrt nemocný. „Propustili ho z nemocnice a poslali ho domů léčit. Jenomže on měl ležet na baráku bez čehokoli jiného. Závodní lékař mu napsal propustku na doléčení do Čech. Jenže ten člověk toho nebyl schopen. Tak jsem ho vzal, ve vlaku jsem ho naložil na plošinu, na ní jsem ho přikryl dekami,“ popisuje. Ovšem na plošině ještě stáli dva němečtí důstojníci. Světlík jim tedy přiznal, že nemá papíry a že vystoupí, ale ať pohlídají na cestě nemocného kamaráda. Nakonec je vzali oba dva s sebou.

„Pomohli mi ho v Plzni vyndat na nádraží, zavolal jsem sanitku a kluka jsem nechal okamžitě převézt do nemocnice. Bohužel zemřel. Tak jsem mu ještě zařídil pohřeb. Ovšem tím pádem jsem měl určité zpoždění a ve fabrice mě vedoucí udal a mě zametli. Pozor, dostal jsem policejní trest, ne nějaký soud, tři neděle práce v lisovně střel za horka. V té samé fabrice. To už ale byla sranda. Tam mi kluci nosili dopisy, já jsem psal domů, a nosili jídlo, protože jídlo pro tamní trestance bylo tak na chcípnutí,“ vypráví Světlík.

Soud, na který nedošlo

Ovšem větší problém přinesla obvinění z řečí proti Říši. V době, kdy už spojenecká vojska zahájila invazi, povídal Světlík Němcům, kteří v továrně také pracovali, že nemůžou vyhrát. „Říkal jsem jim: ‚Podívejte se, proti vám stojí celý svět,‘“ přiblížil. Někteří z nich byli uvědomělí, jak Světlík poznamenává, a udali ho. Naštěstí ho vyšetřoval normální soud. „Žádné gestapo, takže žádné divočiny,“ podotýká. Obviněn byl konkrétně z napomáhání nepříteli a přípravy velezrady, z rozkladu branné síly německého národa.

Líčení bylo stanoveno na 21. prosince 1944, což se ukázalo jako štěstí. V noci z 20. na 21 prosince byl nálet a justiční palác vyhořel do základů. Soud se tak nekonal. „Nicméně německá důkladnost nepřipouštěla, aby shořely i spisy, ty se dávaly zvlášť do krytů, takže se zachovaly,“ říká.

Dál tak čekal v mnichovské věznici Stadelheim na proces. Další řízení bylo stanoveno na 4. duben 1945. Jeho důležitou částí byl výslech svědků. „Němci měli dosvědčit, že jsem říkal takové vlastizrádné řeči jako ‚Weg mit Hitler, dann haben wir Paradies‘ (Pryč s Hitlerem, pak nastane ráj),“ zmiňuje Světlík. Jenomže v té době sovětská armáda začínala uzavírat kruh kolem Berlína, Američani byli na Rýně a letadla nad železnicí nepustila jediný vlak. Svědci se tak nemohli dostavit a soudce jednání odročil. Světlík si mohl oddechnout. „Policista, který mě tam přivedl, povídal: ‚Z toho jsi venku, buď klidný,‘“ vybavuje si pamětník.

Jako by i počasí tehdy odráželo Světlíkovu naději. Když vyšli z budovy, v níž soud zasedal, zastihl je nádherný slunečný den. Zpátky do věznice ale ještě musel. Měli jet po železnici, která nahrazovala tramvaje, ale na trať se zřítil dům. „ Trosky to nevydržely, když zafoukal vítr, a spadlo to. Policajt povídá, že jdeme pěšky. A tak jsme v tom nádherným předjarním počasí pochodovali ze středu města až na Stadelheim, nějaký tři čtyři kilometry,“ dodává.

Na cestě domů vyměnil auto za kolo

Mnichov osvobodili Američané 30. dubna. Druhý den napadl ve městě sníh a někteří vězni šli odklízet. „Na cimře jsem byl s Pepíkem Liškou, který také šel. Vrátil se asi za hodinu a povídá, že na hlavní bráně vlaje americký prapor,“ říká Světlík. Jenomže ve vězení zůstávali dál. Dělala se revize vězňů a Světlík se amerického důstojníka ptal, jak dlouho tam ještě budou. „Řekl: ‚Válka pokračuje dál. Není konec. Až válka skončí, tak vás tady odsud někam převezeme, ale zatím to není možné,‘“ vzpomíná.

Válka však už dlouho netrvala a potom se ustanovila československá svépomoc – Czechoslowak Self-Help of City Munich, kterou vedl poručík Kasl. Vězni dočasně přebývali v Alfons-Schule a připravovali se na návrat domů. Procházeli domy po Mnichově a shromažďovali proviant a auta. „Když jsme vůz našli, napsalo se jeho číslo, jméno majitele, Kasl s tím šel na vojenskou správu a dali mu na to okamžitě papíry,“ podotýká Světlík. Když dali dohromady vše potřebné včetně vlečného vozidla pro zavazadla, vyrazili na cestu.

Za Lincem ale v jenom kopci nastal problém. „Náš automobil byl tak slabý, že to do serpentýn nahoru na vršek nevytáhl. Vlečňák se odpojil a ostatní povídají: ‚Hele kluci, my doženeme kolonu a nějaký silnější vůz se pro vás vrátí.‘ A tak jsme tam zůstali dva hlídat plachtou přikrytý vlečňák. Jenomže už jsme byli v sovětské zóně, objevila se příslušnice sovětské armády, která řekla, že vlečňák musí ze silnice. Když s tím prý nic neuděláme, tak ho odbrzdí a spustí z vršku. Tak jsme si vypůjčili v blízkém statku trakař a všechna zavazadla z vlečňáku jsme odvezli do toho statku,“ popisuje.

Světlík toho s sebou moc neměl a chtěl pokračovat dál. „Říkal jsem si, že by bylo potřeba jízdní kolo. Jak otec povídal, správný hoch má vždycky štěstí. V jednom zavazadle byla polní lahev s rumem. Říkal jsem si, že to vyměním s nějakým sovětským člověkem,“ přiblížil. A uspěl a na kole se dostal až do Českých Budějovic, odkud už mohl pokračovat po železnici. Peníze na vlak však neměl. Vzpomněl si, že jeden dělník, který byl v Německu nasazený s ním, byl z Budějovic. Pamatoval si jeho adresu, podařilo se mu ho najít a potřebnou částku od něj získal.

Budování železné opony i špionáž ve prospěch Američanů

Zpátky doma se vrátil k práci v otcově tiskárně. Rok 1948 to ale změnil. Tiskárnu komunisté sebrali. „Plzeňští komunisté chtěli v prostorách postavit rotačku, byli ale tak špatně informováni, že nevěděli, že si můžou počkat, že jim to spadne do klína se znárodněním. Oni nepočkali. Ještě v době Vítězného února mého otce z tiskárny vyhnali, ale dovolili mu všechno vystěhovat,“ popisuje.

Sám Jiří Světlík byl v únoru 1948 na vojně v Chebu, a tak musel pomáhat budovat železnou oponu. U hraničního přechodu Svatý Kříž pokládali protitankové ježky. V dubnu se vracel zpátky, ale protože bylo po tiskárně, práci našel jinde – až v Lokti, v porcelánce, která získala dva stroje od jejich končící tiskárny. Měli totiž třeba bronzírku, s kterou naprašovali bronz na etikety, ale místo bronzu se v ní mohla použít prášková barva na porcelán. Když přístroje stěhovali, otec syna doporučil na práci.

Loket se na Slavkovsku nachází nedaleko komplexu lágrů a uranových dolů a Světlík se zapojil do skupiny lidí, která navazovala spojení s vězni a snažila se jim pomoci zlepšit jejich životní podmínky. „Měl jsem v tiskárně partu mladých kluků, kteří byli všichni nějak nepřátelsky zaměření vůči našemu socialistickému zřízení. Zjistili jsme, že byla v lágrech vzpoura vězňů a že tam byli zastřeleni lidi,“ vypráví Světlík.

Vedle toho ovšem také měli kontakty se zahraničím, pro které získávali zprávy o dolech. „Naverboval jsem si nějaké soukromé zvědy, kteří mi dávali informace, jak a co se tam těží. Ve Finsku jsme pak měli spojku. Zprávu jsme napsali, pak ji ofotografovali na 16mm film a malé negativy jsme smíchali se sběratelskými poštovními známkami. Jeden můj kamarád si mohl přes nějakou filatelistickou organizaci vyměňovat známky se zahraničím. Ve Finsku tak dostali negativy mezi známkami a hlásili je na americkou ambasádu,“ vzpomíná. Až mnohem později se dozvěděl, že v Lokti byl ještě resident CIA, který fungoval jako pojistka, aby neposílali smyšlené informace.

Uranové doly zblízka

Státní bezpečnosti ale neunikli. Prozradila je neopatrnost jednoho kolegy, který ještě s jedním kamarádem vykradl prodejnu Jednoty v domě, kde bydleli. Policie, která loupež vyšetřovala, na ně snadno přišla a objevila i poznámky ohledně jejich činnosti okolo uranových dolů, které si kolega dělal. Po zatčení v roce 1953 byl Světlík obviněn z vyzvědačství a vlastizrady, byl také souzen jako vedoucí protistátní skupiny.

Výslechy podle něj nebyly nejstrašnější, došlo ale psychický nátlak. Třeba ho umístili do cely se zabílenými okny nebo mu zakrývali oči při přesunu, i když šel na záchod. Zkoušeli to na něj i se lží o tom, že zavřeli i celou jeho rodinu. Pokud neodpovídal, jak chtěli, omezili mu i jídlo nebo ho na noc dali do betonového bunkru bez deky.

Světlík byl nakonec odsouzen k 20 letům vězení. Nejprve ho věznili v Chebu, pak ho přemístili na jáchymovské uranové doly. Tam byl zpočátku v menším táboře Nikolaj, jehož vězni pracovali na šachtě Eduard. Při jednom závalu utrpěl Světlík vážný úraz hlavy – s rozbitou hlavou a těžkým otřesem mozku skončil v nemocnici. Po třech dnech ho ale přesunuli zpět do lágru, kde měl volný režim ještě osm dní a pak musel zpátky pracovat. V roce 1956 se s dalšími politickými vězni přesunul do lágru Rovnost.

Když v roce 1960 došlo na amnestii, Světlíka minula. „Byl jsem zločinem většího formátu,“ říká s nadsázkou. „Amnestie se nevztahovala na špiony a vedoucí skupin a já byl obojí. Potom jsem byl přemístěn do věznice Kartouzy ve Valdicích,“ dodává.

Vzpomíná na to, s jakou neuvěřitelnou společností se ve Valdicích setkal. „Na samotkách byl třeba Tido Gašpar, slovenský básník, představitel Slovenského štátu, nebo Alexander Mach, vůdce Hlinkovy gardy,“ vyjmenovává. „Také tam ve vycházkovém prostoru byl ateliér, kde maloval generál Toussaint, velitel Prahy, během povstání v roce 1945. Ten dostal u soudu doživotí. Uměl krásné malovat, a tak dělal obrazy, nejdřív dělal všude Staliny a Gottwaldy do kanceláří. Každý bachař, který byl trochu lepší, tak od něj měl doma obraz,“ doplňuje.

Někteří vězni jako Světlík v Kartouzech pracovali ve sklářské výrobně. „Byl jsem v mačkárně a dělal lustrové ověsky. Já se speciálně zaměřil na hlavičky. Když jich člověk namačkal 1200 za šichtu, tak to bylo v pohodě,“ zmiňuje.

Propuštěn byl po dvou letech při další amnestii. Pod zámkem tak strávil polovinu uloženého trestu. Práci našel zase v Plzni, a to v Kovodružstvu, kde mu k místu dopomohl otcův kamarád. V Kovodružstvu dělal ve skladu, dokonce se stal jeho vedoucím, ale to se změnilo po roce 1968, kdy neprošel prověrkami. Následně pracoval jako pomocný dělník ve smaltovně a jako soustružník, než v roce 1984 odešel do důchodu. Teprve po roce 1989 byl rehabilitován.

České dějiny dvacátého století tak prožil skoro se vším všudy. I když je mu už 94 let, udržuje si dodnes elán i smysl pro humor.  Ostatně jeho otec se dožil 96 let, přes devadesát bylo i jeho sestřenici nebo prababičce. Úplně jistý ale vliv genů není. „Takže nevím, kudy chodí dlouhověkost,“ dodává Jiří Světlík.