Praha – Dnes devadesátiletý František Wiendl strávil šest let v jáchymovských uranových dolech, další čtyři roky na Pankráci, a nebýt amnestie z roku 1960, byl by jeho život za rudou mříží ještě jednou tak dlouhý. Komunistický režim ho tak trestal za to, že pomáhal lidem uprchnout přes šumavské kopce do Bavorska. Odpor k nedemokratickým zřízením mu však otec vštípil už dávno před tím, než se Klement Gottwald a jeho muži chopili moci.
František Wiendl aneb Svoboda za šumavskými kopci
František Wiendl se narodil pět let po vzniku samostatného Československa do rodiny klatovského tesaře. Jeho otec prožil část první světové války v ruském zajetí, a byl tak i svědkem toho, jak se bolševici ujali moci a jak trestali údajné třídní nepřátele. „Například vždycky vyprávěl, jak továrníka z fabriky, kde byl zaměstnaný, polili asfaltem, nasypali na něj peří, dali do káry a vozili ho po městečku,“ vracel se Wiendl k otcovým slovům v rozhovoru pro projekt Paměť národa. „Nebo nějakému chlapíkovi rozpárali břicho, nacpali tam slámu a zapálili. Takže vždy říkal: 'Nedej Bože, aby se sem ten bolševismus dostal.'“
GALERIE
Po únoru 1948 obnovil František Wiendl odbojovou činnost, tentokrát proti komunismu. Celkem 28 lidí postupně převedl přes přísně střeženou šumavskou hranici a otevřel jim dveře na Západ. Sám nakonec vyfasoval 18 let žaláře.
S nacistickou okupací v březnu 1939 se František Wiendl spolu s otcem zapojil do činnosti protinacistického odboje; Wiendl starší byl dokonce členem ÚVODu (Ústřední vedení odboje domácího), jedné z největších odbojářských organizací operujících na území protektorátu, a poté, co nacisté v reakci na atentát na Heydricha proti českému odboji výrazně vykročili a vypálili i středočeskou obec Lidice, založil vlastní odbojovou skupinu – „Lidice“. Ta shromažďovala zbraně k případnému povstání a organizovala finanční sbírky na pomoc vězněných a popravených během tzv. heydrichiády.
Sám František Wiendl se podílel na protinacistickém povstání v rodných Klatovech - mj. na zdejším stadionu odzbrojil nacistickou jednotku. Město se tak i s jeho pomocí podařilo osvobodit ještě dřív, než do něj dorazila americká armáda. Na příjezd „hvězd a pruhů“ ovšem vzpomíná dodnes: „Tehdy 5. května už kvetl šeřík, takže jim ho lidé házeli. Bylo to nádherné, nádherný moment, na který člověk nikdy nemůže zapomenout, jak přišli Američané.“
Klatovy jako brána Šumavy - a svobody…?
Okleštěnou poválečnou demokracii však už v únoru 1948 ukončilo komunistické převzetí moci - a Wiendl vstoupil do odboje znovu. Za svůj iniciační moment označuje zejména březnové (a dodnes neobjasněné) úmrtí ministra zahraničí Jana Masaryka: „Vražda Jana Masaryka byla pro nás signálem, že my z druhého odboje jsme se dali dohromady, věděli jsme o sobě, že nesouhlasíme s komunismem.“
Coby obyvatel šumavského podhůří se zapojil do převaděčských aktivit, spolu s otcem byl i v kontaktu s agentem-chodcem Aloisem Suttým. A právě pomoc lidem s emigrací se Wiendlovým stala osudná. Na konci listopadu 1949 pomáhal s převodem přes hranice skupině sedmi lidí, včetně jednoho zrádce. Již cestou z Klatov postřehl černé BMW a tentýž vůz na něj ve městě čekal i po návratu z hor. „Dali nám železa, mě posadili do černého béemváku a odvezli nás do věznice,“ shrnuje stručně okolnosti svého zadržení.
GALERIE
Později mu část cesty krátil spřízněný kumpán se sajdkárou. Na silnici poblíž vesnice Chuděnín ho vyložil a ukázal mu zadní světla. Pod rouškou tmy se na něj zavěsili uprchlíci a Wiendl se vydal k hranici. Se svítáním pro něj opět přijel kamarád na s...
„Na Jáchymově na tobě vyroste mech“
Soud se konal o rok později. Chodec Suttý byl odsouzen k trestu smrti, otec Wiendl k odnětí svobody na pětadvacet let, Františku Wiendlovi komunistická justice vyměřila osmnáctiletý žalář. „Jestli jsem dostal doživotí, nebo dva roky, to bylo putna, protože jsme věřili, že tu komunismus dlouho nebude, že to musí prasknout. Hlavně si zachovat život,“ říká a vzpomíná i na slova jednoho z příslušníků StB, která vyslechl při odchodu ze soudní síně: „Půjdeš na Jáchymov, tam chcípneš a vyroste na tobě mech.“
Šest let strávil Wiendl v uranových dolech na Jáchymovsku, prošel tábory Eliáš, Nikolaj nebo Rovnost. V prvním z nich se dokonce pokoušel o útěk. V roce 1956 skončil v pankrácké věznici, kde pracoval jako projektant státních staveb. Brány vězení mu otevřela rozsáhlá amnestie, již o čtyři roky později vyhlásil prezident Antonín Novotný.
Projektantem zůstal Wiendl až do odchodu do důchodu, po pádu komunistického režimu spoluzakládal Konfederaci politických vězňů. V neděli 17. listopadu 2013 potom v pražském paláci Žofín spolu s Felixem Kolmerem, Danou Němcovou a Jiřím Stránským převzal cenu Paměti národa, která se uděluje osobnostem, jež měly odvahu postavit se zlu.
Další informace o životním osudu Františka Wiendla mohou zájemci najít na stránkách Paměť národa.