V české přírodě lze spatřit na čtyři stovky druhů ptáků. Zhruba polovina jich u nás trvale hnízdí, ta druhá pak přelétá či se objevuje nahodile. Alarmující však je, že se počty ptáků v Česku trvale snižují. Například populace polních druhů prořídla za posledních pětatřicet let o třetinu. O něco pomaleji se pak snižují počty lesních ptáků. Vyplývá to z rozsáhlé zprávy o stavu tuzemské přírody, kterou si nechalo zpracovat ministerstvo životního prostředí. Akutní vyhynutí hrozí třeba dříve nejrozšířenější sově u nás – sýčkovi.
Ptáků v české přírodě ubývá, vyhynutí hrozí třeba sýčkům. Zabíjí je chemie v zemědělství
„Úbytek ptáků souvisí zejména se změnou způsobu hospodaření v zemědělství, jeho zintenzivnění. A kdybych měl vypíchnout jednu věc z této oblasti, tak je to nadužívání veškeré chemie v zemědělské výrobě, ať už jsou to hnojiva, nebo pesticidy,“ vysvětluje ředitel České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek.
Lze srovnat, jak na tom v rozmanitosti druhů ptáků a jejich počtů jsme v porovnání s ostatními evropskými státy?
Jsme někde uprostřed. Třeba mezi Francií či Belgií, kde je situace horší než u nás a řekněme Rumunskem nebo Bulharskem, kde jsou na tom z tohoto pohledu naopak o něco lépe. Obecně ptáků v Evropě ubývá a nejrazantněji právě na západ od našich hranic, což celkem jednoznačně souvisí právě zejména s intenzifikací zemědělské výroby. V případě polních ptáků je pak úbytek tak obrovský, že se jejich počty za necelé čtyři desetiletí snížily téměř na polovinu.
Ptáci se u nás programově sledují od začátku 80. let minulého století. Když se podíváme na křivku, jak se vyvíjel počet polních ptáků, uvidíme, že po Listopadu 1989 se jejich populace obecně výrazně zvětšila, ale po pár letech došlo naopak k dramatickému poklesu. Proč?
U nás to probíhalo jinak než v západní Evropě, kde se začaly užívat intenzivní postupy v zemědělství nejdřív. Po zhroucení komunistického hospodaření na začátku 90. let bylo takové přechodné období, kdy se v Česku hospodařilo s mnohem menší intenzitou a chemie se nepoužívala v takové míře. Ptáci na to reagovali okamžitě, v některých případech dokonce nárůstem populace. To trvalo do konce 90. let. Jenže pak se způsob zemědělství změnil a my se velice rychle přiblížili do stavu, v jakém byla a je západní Evropa. Bohužel jsme se nedokázali poučit a vyhnout se stejným chybám.
Vývoj indikátoru druhů "polních" ptáků, lesních ptáků a celkového indikátoru všech běžných druhů ptáků v ČR
O jakých druzích polních ptáků hovoříme?
Je to například čáp bílý, poštolka, koroptev, skřivan polní, konipas luční, vlaštovka, havran, špaček obecný, vrabec polní a tak dále. U jednotlivých druhů je situace různá, nicméně převažuje trend zmenšující se početnosti.
V případě špačka mě to překvapuje, vždyť u nás žije největší populace v Evropě…
To je zrovna jeden z druhů, který je u nás na tom poměrně dobře. Počty špačků se od začátku 80. let více než zdvojnásobily – na rozdíl od valné většiny okolních států. Nicméně je to celkem očekávatelné. Špaček má centrum ve střední Evropě a ve chvíli, kdy se s populací něco děje, tak je to nejprve patrné na okrajích tohoto jádra. Čili u nás se negativní efekty ještě nemusí projevit. Otázka je, jak dlouho bude tento stav trvat.
Tedy i špačka čeká „sešup“?
Těžko říct.
Vliv má nejen činnost člověka, ale i oteplování. Je nějaký druh, který z české přírody mizí právě kvůli změně klimatu?
Jsou to hlavně ptáci, kteří žijí ve vyšších nadmořských výškách. Třeba kos horský nebo linduška horská. Tito ptáci se přesouvají do vyšších nadmořských poloh a v případě, že ani to nestačí, což pozorujeme právě u té lindušky, své lokality nebo celá pohoří opouští a přesouvají se na sever.
Je naopak druh, který u nás z globální změny klimatu profituje?
To jsou zase teplomilní ptáci, kteří se k nám přesouvají z jižních oblastí. Typickým příkladem je vlha pestrá – před třiceti lety velmi vzácný pták, který se vyskytoval jen na jižní Moravě. Dnes mnoho set párů hnízdí v nížinách po celé zemi, a to třeba i severně od Prahy. To je pták, který jednoznačně z klimatických změn profituje.
Existuje nějaký ptačí druh, který může v české přírodě působit invazně?
Příkladů přirozených invazí máme plno. Například hrdličku zahradní, ta byla ještě před pár desetiletími nazývána hrdlička turecká nebo balkánská. To proto, že se ve 40. letech minulého století rozšířila z Balkánu do celé Evropy, kde do té doby vůbec nebyla. Během dvou desetiletí spontánně obsadila prakticky celý kontinent a nějak zásadně to nevadí.
Vývoj indikátoru běžných druhů ptáků zemědělské krajiny, indikátoru lesních druhů ptáků a všech běžných druhů v Evropě
Čili žádný „přistěhovalec“ nepůsobí vyloženě negativně…
Žádného ptáka, který se k nám šíří, bych v této chvíli neoznačil za škodlivý invazní druh. Ani takovou husici nilskou, což je velký agresivní pták, který vyhání ostatní. Ta se zase nešíří v takových počtech, že by pro naši přírodu znamenala nějaké ohrožení.
Klesají také počty lesních druhů, za pětatřicet let prořídly o šestinu. Takže podobný trend, byť ne tak dramatický. Jak jsou na tom ptáci žijící ve městech?
Obecně na tom nejsou úplně špatně. Ptáci si na blízkost člověka zvykají, respektive zvykají si ty druhy, které jsou schopny se přizpůsobit a v městském prostředí nemají problém žít. To jsou třeba koňadry, kosové, holubi. Na druhou stranu z měst mizí pěnice, stehlíci či vrabci.
Z toho mi paradoxně vyplývá, že města jsou pro přizpůsobivé ptáky nakonec tím nejlepším prostředím…
Obecně tyto druhy často nacházejí ve městech i obcích docela rozumné podmínky. Ostatně právě tyto nenáročné druhy brzdí celkový úbytek ptáků. Ovšem s tím do značné míry dochází k tomu, že se nám ptačí společenstvo homogenizuje čili všude převládají tyto snadno a rychle se přizpůsobující druhy na úkor „specialistů“, kteří vyhledávají třeba konkrétní typ lesa či krajiny. Ale i města samozřejmě skrývají mnoho nebezpečí. Mimo jiné jsou to skleněné plochy, které zrcadlí okolní krajinu, nebo je skrze ně do krajiny vidět, takže ptáci si překážky nevšimnou a narazí do ní.
Existuje odhad, kolik ptáků u nás zahyne po nárazu do takové překážky?
Celkový počet bude několik stovek tisíc ptáků ročně čili obrovské číslo. Ale jsou to skutečně velice hrubé odhady.
Pomáhají siluety dravců na skleněných plochách?
Pomáhá, že je na první pohled vidět, že jde o překážku. Čili plocha by měla být polepená v dostatečné hustotě, maximálně s deseticentimetrovými rozestupy. Pták letí až čtyřicetikilometrovou rychlostí, takže musí ve zlomku vteřiny pochopit, že tudy neproletí. Tvar samolepky nehraje roli. Siluety dravce se nelekne. Není tak hloupý, aby ho nějaký jeden černý pták zastrašil.
Hrozí nějakému ptačímu druhu u nás akutní vyhynutí, respektive že z naší přírody úplně vymizí?
Aktuální nebezpečí hrozí třeba sýčkovi. Ještě před čtyřiceti lety to byla naše naprosto nejběžnější sova, která žila doslova v každé vesnici, aleji, na každé takzvané hlavaté vrbě. Dnes zbývá v Česku několik malých oblastí, kde sýčci hnízdí. Celkově se jedná už jen asi o nějakých 130 párů. Opět je na vině hlavně způsob hospodaření a využívání chemie v zemědělství.
Životní prostředí se ovšem obecně zlepšuje, jsou případy, kdy se naopak nějaké u nás vyhynulé druhy vrací?
Je jich víc, třeba sokol stěhovavý nebo orel mořský. To jsou dravci, kteří z Česka na dlouhá desetiletí vymizeli a dnes tu hnízdí v desítkách párů. Ukazuje se, že v těchto případech velmi dobře funguje zákonná ochrana přírody. Co nám zatím nejde, je ochrana těch běžných ptáků, o něž každý den přicházíme a o nichž jsme se doposud bavili.
Může ke zlepšení situace přispět i jednotlivec?
Zcela určitě. Například tím, že nebude na zahradě používat pesticidy. Nebo nebude používat prací prášek obsahující fosfor. Těch věcí je spousta. Zkrátka bychom se mohli takhle zamýšlet nad každou naší činností.
Zdeněk Vermouzek vystudoval odbornou zoologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Pracoval v muzeích v Olomouci a Přerově. Ptáky pozoruje od dětství, v dospělosti se zaměřil na jejich výzkum. Nyní je ředitelem České společnosti ornitologické. Za důležitou součást ochranářské práce považuje popularizaci. V roce 2002 za ni obdržel první cenu Ford Conservation And Environmental Grants Programme.
Zdeněk Vermouzek
