Asociace tuzemských zbrojařů vznáší výhrady vůči tendrové politice ministerstva obrany, která podle nich nedostatečně podporuje domácí průmysl. Podíl českých firem na armádních zakázkách tvoří v odhadovaném průměru třicet procent, v sousedním Polsku je přitom zájem o domácí produkci víc než devadesátiprocentní.
O nutnosti provázat výzbroj českého vojska s produkcí tuzemských zbrojovek se v armádě mluví již několik let a naposledy tento požadavek vznesl na červnovém Žofínském fóru přímo náčelník generálního štábu Josef Bečvář. V promluvě o perspektivách tuzemské obrany upozornil na to, že závislost na zahraničních dodavatelích nejde ve prospěch české bezpečnosti ani obranyschopnosti.
„Jednou z hlavních hrozeb pro Armádu České republiky byla identifikována ztráta klíčových průmyslových kapacit s dopadem na zabezpečení podstatných bezpečnostních zájmů České republiky,“ varoval. „Opětovně se ukazuje, že je velmi zásadní, od koho pořizujeme vybavení pro naše vojáky a že závislost vždy představovala riziko pro ty, kdo nebyli ve výrobě zbraní soběstační.“
Polská podpora je na dvaadevadesáti procentech
Zbrojní průmysl v Česku má přitom dlouhou tradici, která sahá až do období Rakouska-Uherska (například plzeňská Škodovka), a nejvýznamnější byl v období socialismu. Například v roce 1987 dosáhla produkce zbrojního průmyslu 29 miliard korun a přibližně sedmdesát procent exportu putovalo do Sovětského svazu.
Přestože po konci studené války vývoz klesl, exportní charakter si české zbrojařství zachovalo až do současnosti, před třemi lety vyvážely zbrojovky kolem šedesáti procent své produkce a export rostl i v následujících letech; prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiří Hynek to loni dokonce označil za atypický znak českého obranného průmyslu.
Samotná česká armáda ovšem z domácích zdrojů pokrývá jen třicet procent svých potřeb. Příkladem mohou být dodávky uherskobrodské zbrojovky, která českou armádu zásobuje výzbrojí nepřetržitě od roku 1936 a jen za posledních pět let jí dodala osmatřicet tisíc zbraní, z toho dvacet tisíc automatických: škorpionů a především útočných pušek Bren.
Zbrojaři ale upozorňují – a za pravdu jim může dát výše zmíněné varování generála Bečváře – že opora armády v tuzemské produkci není dostatečná. Srovnatelné lidnaté země jako Nizozemsko nebo Finsko přitom kupují u svých domácích firem až dvě třetiny materiálu, ve Francii, Německu nebo Polsku jde dokonce o víc než devadesát procent.
Ministerstvo slibuje: České výrobky budeme preferovat
„Vláda musí definovat, jaké jsou strategické komodity nutné pro obranyschopnost této země, přiřadit k nim strategické podniky a ty musí jednoznačně preferovat,“ požaduje nyní prezident zbrojařské asociace Hynek. Evropská výjimka totiž umožňuje upřednostnit v zakázkách pro obranu země domácí výrobce, umístění výrobků v české armádě má navíc klíčový význam pro případný vývoz, protože je hlavní referencí pro zahraničního zájemce.
Ministerstvo obrany kritiku odmítá; o tom, že chce podíl českého zbrojního průmyslu ve vojenských dodávkách posílit, mluví dlouhodobě. „Pokud budou srovnatelní cenou a kvalitou, vždycky upřednostníme domácí výrobce, o tom není sporu,“ prohlásil ministr obrany Martin Stropnický (ANO) už v květnu před dvěma lety, stejně mluvil i letos v červnu: „Všechno, co se u nás vyrábí v dobré kvalitě za konkurenční cenu, budeme pořizovat doma. To, co je k mání, nechť je domácí“.
Tentýž příslib dává i nyní. „Nebudeme váhat. To co bude konkurenceschopné kvalitou a cenou, a bude možné pořídit na domácím trhu, na domácím trhu pořídíme,“ prohlásil.
Ještě do konce letošního roku chce ministerstvo podepsat smlouvu s dodavatelem mobilních radarů za necelé čtyři miliardy korun. Právě při této zakázce se chtějí uplatnit české firmy, spolupracují totiž s izraelskou a švédskou společností, které své radary armádě nabídli.
