Nejprve přišla úleva a mírná naděje. Teď jsou mezi obyvateli v Horním Jiřetíně opět cítit pochyby a nejistota. Šestadvacet let po pádu režimu budovaném na lži se tam lidé ptají: „Kdo nám tady vládne, demokracie nebo peníze? Čemu máme věřit a co bude dál?“
Když vláda v půlce října vyjela na své zasedání do Ústí nad Labem a rozhodla o tom, že těžba hnědého uhlí v severních Čechách nemusí respektovat územní limity v dole u Bíliny, potvrdila současně dodržení limitů v Jiřetíně. „Jenže já jim nevěřím. Bílina je důkaz, že si s námi jenom hrají,“ říká Jaroslava Brunclíková na zahradě svého domu na úpatí Krušných hor. A není sama, kdo takhle v Jiřetíně přemýšlí.
Jaroslava Brunclíková je už v penzi a do Horního Jiřetína přišla, když jí bylo osmnáct. Tehdy zmizela z mapy rodná vesnice Souš a padl i Dolní Jiřetín, rodiště její matky. „Celý život tady žijeme v napětí. Pořád to tady je,“ rozhlíží se žena po krajině.
Bez novinářů už bychom tu nebyli
Teplé podzimní odpoledne je sice prozářené sluncem, ze stráně pod horami však velký výhled do okolí není. Krajina je zastřená oparem, který jižně od Jiřetína postupně houstne. Z Dolu ČSA tam těžba zvedá uhelný prach, jeho zrnka se v ovzduší obalují vlkem a vzniká mlha stabilní tak, že se v Krušnohoří udrží celé týdny. Byť na mléčné obloze svítí slunce.
Od konce 50. let padlo těžbě uhlí v severních Čechách za oběť přes sedmdesát měst a vesnic. „Obce nám tu mizely před očima. Za rok dvě i tři. Něco takového nemá ve světě srovnání,“ vzpomíná starosta Horního Jiřetína Vladimír Buřt. On sám pochází z Albrechtic, které už také neexistují, a ze zaniklých obcí je celá starostova rodina.
Muž se zarostlou tváří, mírného hlasu a zvučného jména se postupně stal symbolem odporu proti rozšiřování těžby známým i na druhém konci republiky. Kamkoli vycestuje, tam ho lidé zdraví, zastavují na ulici a poklepávají po ramenou. Vladimír Buřt neskrývá, že si toho váží, současně však tvrdí, že obraz Horního Jiřetína proceděný českým mediálním prostředím má k realitě daleko.
„Za posledních dvanáct let jsem půlku svého času věnoval novinářům,“ vysvětluje starosta, proč si na schůzku vyhradil pouze třicet minut. Setkání na Jiřetínské radnici se nakonec protáhlo téměř na dvě hodiny a také je zřejmé proč. „Někdy jsem novináře musel vyhodit, jenže bez médií bychom se teď tady nepotkali,“ říká Vladimír Buřt. „Bez novinářů by totiž Jiřetín už nebyl a jsem si jistý, že v tomhle demokracie funguje.“
Když nikdy, tak skutečně nikdy
Drancování bez úcty k životům i majetku obyvatel vrcholilo v 70. až 80. letech a likvidace poslední zbourané obce Libkovice v roce 1992 byla jeho brutální tečkou. O rok dříve totiž česká vláda přijala usnesení, které mělo řádění v krajině jednou provždy nasadit náhubek. Podle návrhu ministra životního prostředí Ivana Dejmala schválili ministři hranice území a za ty už se těžba nikdy neměla zakousnout. Krátce po Listopadu 89 patřilo tohle rozhodnutí k nejrazantnějším z těch, které měly napravit způsob, jakým komunistický režim s krajinou a lidmi zacházel.
„Věřili jsme tehdy, že když nikdy, tak skutečně nikdy se za limity těžit nebude,“ vrací se do počátku 90. let Jaroslava Brunclíková. „Jenže tuhle jistotu už teď nemáme,“ říká navzdory skutečnosti, že vláda v říjnu potvrdila, že domy a pozemky v Horním Jiřetíně jsou nedotknutelné. „To by pro nás mohlo být uklidňující, ale politici zpochybňují limity už od samého začátku,“ potvrzuje starosta Buřt. „Vůbec se lidem nedivím, že politikům nevěří.“
Jeho rozpolcení a pochyby jsou patrné snad z každé druhé věty. Z letošního usnesení vlády totiž vyplývá, že k dalšímu posouzení limitů se kabinet může vrátit zase za pět let. „Jsem přesvědčený, že Jiřetín tady zůstane. Ovšem jestliže to vláda myslí vážně, měla už jednou pro vždy zásoby uhlí odepsat. A pokud teď říká, že to uhlí potřebujeme, svědčí to o tom, že vlády dosud nic nedělaly proto, abychom ho nepotřebovali.“
Do odpisu milionů kubíků uhlí se ale politikům nechce. Prolomením limitů u Bíliny otevřeli těžařům cestu k 120 milionům tun hnědého uhlí, o kterých ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek prohlásil, že se bez nich české teplárenství a energetika neobejdou. „Jsem rád, že po letech, kdy byl problém těžebních limitů odsouván, se této vládě podařilo udělat zásadní krok a zajistit uhlí pro české teplárenství,“ komentoval ministr vládní usnesení.
„Sám budu mít lepší spánek, pokud se ukáže, že uhlí z této lokality nebudeme vůbec potřebovat,“ dodal Jan Mládek k limitům u Horního Jiřetína a sousedních Černic. „Dnes by ale bylo neodpovědné tvrdit, že se v budoucnu skutečně bez tohoto uhlí obejdeme.“
Jaká vláda bude ta příští?
U brány do areálu Lomu Vršany na předměstí Mostu, asi pět kilometrů jižně od Jiřetína, svítí do mlžné tmy světla z kolony nákladních aut. V řadě kamionů jedna polská státní poznávací značka za druhou. V protisměru vyjíždějí kamiony naložené uhlím a míří domů, ke svým zákazníkům. V Polsku je uhlí energetickou surovinou číslo jedna nejen v obřích elektrárnách, ale topí s ním také miliony polských domácností.
„Nevidím jediný důvod, proč by se další těžba měla státu a tomuhle kraji vyplatit,“ říká šestatřicátník Martin Malíček. „Jde jen o byznys několika miliardářů a politických stran, které se s nimi o tenhle kšeft dělí.“ Před třinácti lety se Martin Malíček se svou ženou do severních Čech přistěhoval z Brna. Oba s titulem inženýra chemie přišli za svým oborem do Litvínova. Teď bydlí v Horním Jiřetíně, kde si ve čtvrti s novou zástavbou postavili domek. Bez komínů, vyhřívaný tepelným čerpadlem.
Martin Malíček není jediný, kdo se v posledních letech přistěhoval. V roce 1998 měl Horní Jiřetín 1700 obyvatel, dnes tady žije 2300 lidí. Průměrný věk obyvatel Jiřetína je 36 let a škola i školka jsou plné k prasknutí. Celkem je navštěvuje 280 dětí. V horní části městečka vyrostla nová čtvrť rodinných domků a staví se další.
„Před třinácti lety jsme přišli do severních Čech s tím, že tu ve svém oboru získáme praxi a zase vypadneme. Ale zůstali jsme a už by se nám odtud nechtělo,“ říká Martin Malíček. „Věřili jsme, že limity budou platit. Teď už ne. Zatím nás ta hrozba minula, ale neopustila. Stačí jedno usnesení vlády a všechno může být jinak.“
Mezi ty, kteří v budoucnost Horního Jiřetína bezmezně věří, patří místní rodák a více než sedmdesátiletý hostinský Josef Paulus z Hospody na poště. Hospoda je baštou místních obyvatel, kteří se otevřeně staví proti těžbě a prolomení limitů. A těch jsou tady dvě třetiny. „Kdyby komunisté zůstali u moci, tak už je Jiřetín dávno zbouraný. Jenže teď už se to prostě nemůže stát, aby nás někdo svázal řetězem a vyvlekl z baráku,“ míní u stolu své restaurace.
Rodačka ze zbořené Souše Jaroslava Brunclíková se považuje za patriotku Jiřetína, stejně jako hostinský Paulus, starosta Buřt i brněnský rodák a inženýr chemie Martin Malíček. Optimismus hostinského však nesdílí. „Tak dva, tři roky po listopadu osmdesát devět jsem věřila, že máme vyhráno, že už se Jiřetína nikdy nikdo nedotkne. Jenže to už je dávno pryč. Nemůžeme vědět, jaká bude příští vláda a jak bude vládnout.“
